POMAlenovice 2009

<<< POMAlenovice 2009 >>>
<a href="http://www.weblight.cz/chatbox/?id=34551">Chatbox weblight.cz</a>	15. až 17. května, POMA, U Veličků aneb Na co máme mobily??? PoZvánka - PoMavečer - LysáCup a Velička - Návrat Druhého dne se probouzíme různě. Na profláknutém pokoji No.101 spí tři dokonalí chrápači (jedním z nich v tónině cis a presto rychlosti jsem byl já:-)) a i Rocker pochopil, že mlaskání či pískání spíše orchestr rozpálí k větším výkonům. Až šílený Bůčo dělá pořádek. Jenže, přátelé, snažit se přebít lehké chrápání takovým tryskáčem jako je právě Bůčo, je snaha sice pěkná, zároveň však kontraproduktivní, neboť Bůčo je nepřekonatelný. Ve všem. Zeptejte se Věrky, má k bůčo-tématu spoustu historek, navíc neuvěřitelných a hodně slizkých. Však znáte Věrku. Nebo Bůča? Humus! Oslavenec Batin se obětoval a vyvedl Obtěžovatele z pokoje. Pokoj s námi téměř začal, ale bůčovo tempo také nemohl vydržet. Takže klenbovní Fredí Krúgr se svým hřmotných "Pcha, (flus), jde se chlastat," narušil spánkovou pohotovost ještě několikrát. Vstávání se stalo vlastně vysvobozením. Je s podivem, že poslední tři v cimře No.101 byli kromě mne právě Rocker a Štyk. Je deset, nejvyšší čas vstávat! Možná jste podobnou situaci už také zažili: Vejdete do místnosti, kterou jste v polospánku "kdysi" opustili a nyní si připadáte, že jste jediní, kteří ji opustili. Nálada, Věrčino a Rockerovo kouřmo, stejně jako pohled do skleněných Pražákových očí je stále neuvěřitelný, navíc stejný. Inu, PoMalenovice! Kolem půl jedenácté dozrává čas k tomu, abychom opustili chýši a vydali se k hoře s vysílačem. Vyměkl jsem a překvapivě mne nahradil Nadporučík. Žel jen kilometr, kdy začaly jakési problémy s převody a Npor přeci jen zamířil k původnímu cíli: Könegsberg village. Ve Sviadnově zjistil, že je o baťoh kratší a začala mise i pro nás. Překvapivě se nacházel ve zcela jiné místnosti než kde majitel Npor spal. Inu, PoMalenovice. Zase se musím Npora zastat, poáč pochopil, že přátelé jsou více než zcela nesmyslná demonstrace v Práglu. Baťoh se našel, později i klíče v něm uložené, Npor byl spokojen. Vraťme se zpátky do pařeniště. Se zbytkem posádky jsme strávili "spánkové" pivo. Nechápete? Spánkové pivo je pivo, které si dáte před spaním a jdete spát. V našem případě však došlo k mal= chybce: nebylo jedno a nešli jsme spát. Nakonec jsme byli rádi, že jsme Honajzry stihli dříve než opustili areál našich beskydských hor. Výstup od POMY k Veličkům byl raz-dva, snad jen Pražák měl tradičně potíž. Pražáci měkkoni jednoduše nic nevydrží. A stejně to s ním samozřejmě dopadlo indoor Velička. Zde už ani ženské půvaby nemohly nic zachránit. Sen je sen, únava je únava. Z KOBKY NA LYSOU REjžeho zápis z útoku na horu V devět hodin otvírám první oko a nevím, jestli je to zlý sen nebo jen čaroděj si se mnou zahrává, ale z kobky je slyšet stále tentýž řev, se kterým jsem ve čtyři ráno usínal. Šílenci, ještě nešli spát, je první co se mi honí hlavou. Tím by byla vážně ohrožena i naše dnešní cykloLysá. S námahou rozlepuji druhé oko, když v tom rozráží dveře Struna a zahání mé černé chmury ujištěním, že všichni aspoň na malou chvíli spali. O pár minutek později už sedím v jídelně, u kafe na probuzení. Šéfová hlásí, že by se mělo sklidit prádlo, protože každou chvíli začne pršet. Tedy další chmura na obzoru. Po krátké poradě s Marem a Simčou se rozhodujeme i přes nepřízeň počasí jet za každou cenu. Nechce se nám totiž v kobce se zbytkem shnít zaživa. Přidává se k nám ještě po sprše procitnuvší Batin "30" a známý lysohorec Polda. Nadporučíka nepočítám, protože hned v prvním stoupání a signalizované (fingované) poruše přehazovačky obrací a zanechává naši pětici svému osudu. A kde je Indurajn a Štyk, ptáte se?! Největší honiči kilometrů!! Počasí nebo alkohol?! Kdo ví, co bylo pravou příčinou jejich absence na tomto výjezdu na Lysou.Ve výjezdu, kde se láme charakter. Hned v prvním stoupání za jízdárnou proklínáme prochlastané odpoledne, večer ba i ráno. Hlavně Polda, který zasněně vypráví, jak by mu bylo na Pomě s pivem v ruce náramně. Svižně ukrajujeme další kilometry z pozvolného stoupání, které nás přivádí na Ivančenu. Tam nesmí chybět klasické foto u kamenné mohyly. Při sjezdu od ní a následném výjezdu doháním Poldu se Simčou. Smějí se a něco přede mnou tají, asi nějaké pomluvy, říkám si. Odtajnění těchto piklí přichází až na Lysé, kde Simča u birellu prozrazuje, že se jí do řetězu zamotala tkanička, načež následoval neodvratný pád. Ani tato příhoda, ani závěrečné namáhavé stoupání věčně usmívající se Simču nerozladilo. Je to vážně divný poddruh ženské, jako by snad ani mezi ně nepatřila. Stále se směje, až si někdy myslím jestli náhodou nemá nějakou závažnou poruchu mimiky. Po celou dobu naší jízdy bylo zamračeno, ale kromě pár kapek, které jsem zahnal nasazením bundy, si na nás příroda nic záludného nepřipravila. Vlastně kecám, bombardón. V posledních dvou kilometrech jsme vjeli do totální mlhy, kde viditelnost byla maximálně 20 metrů. Vizuální kontakt jsme nahradili kontaktem verbálním. Několikrát jsme museli na Simču hejhulákat, načež se někde za námi ozývalo "Jó, ještě žiju." Klenbařů znalí jedinci se jistě nediví, že nepíšu o Batinovi a Marovi. Ale uznejte, přece nemohu psát o někom, koho jsem cestou viděl jen během povinného focení na Ivančeně. Aspoň divočáci drželi flek ve vrcholové hospodě. Při zpáteční cestě rozjetý oslavenec Batin přejíždí odbočku, k jednomu z našich nejoblíbenějších zařízení - k Veličkům. Svůj stroj obrátil zpět neznámo kde, tipuji někde mezi Albínovým náměstím a Frýdlantem. Ostatní zdolávají strmou pomařskou sjezdovku, chvíli na kole a chvíli vedle něj. A jak to nejen v pohádkách bývá, všichni jsme se s Batinem i s Kobkaři opět šťastně shledali. A pokud neumřeli tak tam pijí dodnes. A jak to bylo U Veličků? To je již jiná kapitola tohoto třídenního příběhu. Tady bych dal prostor k vyprávění třeba Pražákovi, ten si toho jistě hodně pamatuje. Za fan club Kobkařů - Rejže --- POMAlenovická galérka --- PoZvánka - PoMavečer - LysáCup a Velička - Návrat
Poslední aktualizace:

<<< POMAlenovice 2009 >>>

15. až 17. května, POMA, U Veličků
aneb Na co máme mobily???

PoZvánka - PoMavečer - LysáCup a Velička - Návrat

Druhého dne se probouzíme různě. Na profláknutém pokoji No.101 spí tři dokonalí chrápači (jedním z nich v tónině cis a presto rychlosti jsem byl já:-)) a i Rocker pochopil, že mlaskání či pískání spíše orchestr rozpálí k větším výkonům. Až šílený Bůčo dělá pořádek. Jenže, přátelé, snažit se přebít lehké chrápání takovým tryskáčem jako je právě Bůčo, je snaha sice pěkná, zároveň však kontraproduktivní, neboť Bůčo je nepřekonatelný. Ve všem. Zeptejte se Věrky, má k bůčo-tématu spoustu historek, navíc neuvěřitelných a hodně slizkých. Však znáte Věrku. Nebo Bůča? Humus!

      Oslavenec Batin se obětoval a vyvedl Obtěžovatele z pokoje. Pokoj s námi téměř začal, ale bůčovo tempo také nemohl vydržet. Takže klenbovní Fredí Krúgr se svým hřmotných "Pcha, (flus), jde se chlastat," narušil spánkovou pohotovost ještě několikrát. Vstávání se stalo vlastně vysvobozením. Je s podivem, že poslední tři v cimře No.101 byli kromě mne právě Rocker a Štyk. Je deset, nejvyšší čas vstávat! Možná jste podobnou situaci už také zažili: Vejdete do místnosti, kterou jste v polospánku "kdysi" opustili a nyní si připadáte, že jste jediní, kteří ji opustili. Nálada, Věrčino a Rockerovo kouřmo, stejně jako pohled do skleněných Pražákových očí je stále neuvěřitelný, navíc stejný. Inu, PoMalenovice!
      Kolem půl jedenácté dozrává čas k tomu, abychom opustili chýši a vydali se k hoře s vysílačem. Vyměkl jsem a překvapivě mne nahradil Nadporučík. Žel jen kilometr, kdy začaly jakési problémy s převody a Npor přeci jen zamířil k původnímu cíli: Könegsberg village. Ve Sviadnově zjistil, že je o baťoh kratší a začala mise i pro nás. Překvapivě se nacházel ve zcela jiné místnosti než kde majitel Npor spal. Inu, PoMalenovice. Zase se musím Npora zastat, poáč pochopil, že přátelé jsou více než zcela nesmyslná demonstrace v Práglu. Baťoh se našel, později i klíče v něm uložené, Npor byl spokojen.
      Vraťme se zpátky do pařeniště. Se zbytkem posádky jsme strávili "spánkové" pivo. Nechápete? Spánkové pivo je pivo, které si dáte před spaním a jdete spát. V našem případě však došlo k mal= chybce: nebylo jedno a nešli jsme spát. Nakonec jsme byli rádi, že jsme Honajzry stihli dříve než opustili areál našich beskydských hor. Výstup od POMY k Veličkům byl raz-dva, snad jen Pražák měl tradičně potíž. Pražáci měkkoni jednoduše nic nevydrží. A stejně to s ním samozřejmě dopadlo indoor Velička. Zde už ani ženské půvaby nemohly nic zachránit. Sen je sen, únava je únava.

Z KOBKY NA LYSOU
REjžeho zápis z útoku na horu

      V devět hodin otvírám první oko a nevím, jestli je to zlý sen nebo jen čaroděj si se mnou zahrává, ale z kobky je slyšet stále tentýž řev, se kterým jsem ve čtyři ráno usínal. Šílenci, ještě nešli spát, je první co se mi honí hlavou. Tím by byla vážně ohrožena i naše dnešní cykloLysá. S námahou rozlepuji druhé oko, když v tom rozráží dveře Struna a zahání mé černé chmury ujištěním, že všichni aspoň na malou chvíli spali. O pár minutek později už sedím v jídelně, u kafe na probuzení. Šéfová hlásí, že by se mělo sklidit prádlo, protože každou chvíli začne pršet. Tedy další chmura na obzoru.
      Po krátké poradě s Marem a Simčou se rozhodujeme i přes nepřízeň počasí jet za každou cenu. Nechce se nám totiž v kobce se zbytkem shnít zaživa. Přidává se k nám ještě po sprše procitnuvší Batin "30" a známý lysohorec Polda. Nadporučíka nepočítám, protože hned v prvním stoupání a signalizované (fingované) poruše přehazovačky obrací a zanechává naši pětici svému osudu. A kde je Indurajn a Štyk, ptáte se?! Největší honiči kilometrů!! Počasí nebo alkohol?! Kdo ví, co bylo pravou příčinou jejich absence na tomto výjezdu na Lysou.Ve výjezdu, kde se láme charakter.
      Hned v prvním stoupání za jízdárnou proklínáme prochlastané odpoledne, večer ba i ráno. Hlavně Polda, který zasněně vypráví, jak by mu bylo na Pomě s pivem v ruce náramně. Svižně ukrajujeme další kilometry z pozvolného stoupání, které nás přivádí na Ivančenu. Tam nesmí chybět klasické foto u kamenné mohyly. Při sjezdu od ní a následném výjezdu doháním Poldu se Simčou. Smějí se a něco přede mnou tají, asi nějaké pomluvy, říkám si. Odtajnění těchto piklí přichází až na Lysé, kde Simča u birellu prozrazuje, že se jí do řetězu zamotala tkanička, načež následoval neodvratný pád. Ani tato příhoda, ani závěrečné namáhavé stoupání věčně usmívající se Simču nerozladilo. Je to vážně divný poddruh ženské, jako by snad ani mezi ně nepatřila. Stále se směje, až si někdy myslím jestli náhodou nemá nějakou závažnou poruchu mimiky.
      Po celou dobu naší jízdy bylo zamračeno, ale kromě pár kapek, které jsem zahnal nasazením bundy, si na nás příroda nic záludného nepřipravila. Vlastně kecám, bombardón. V posledních dvou kilometrech jsme vjeli do totální mlhy, kde viditelnost byla maximálně 20 metrů. Vizuální kontakt jsme nahradili kontaktem verbálním. Několikrát jsme museli na Simču hejhulákat, načež se někde za námi ozývalo "Jó, ještě žiju." Klenbařů znalí jedinci se jistě nediví, že nepíšu o Batinovi a Marovi. Ale uznejte, přece nemohu psát o někom, koho jsem cestou viděl jen během povinného focení na Ivančeně. Aspoň divočáci drželi flek ve vrcholové hospodě.
      Při zpáteční cestě rozjetý oslavenec Batin přejíždí odbočku, k jednomu z našich nejoblíbenějších zařízení - k Veličkům. Svůj stroj obrátil zpět neznámo kde, tipuji někde mezi Albínovým náměstím a Frýdlantem. Ostatní zdolávají strmou pomařskou sjezdovku, chvíli na kole a chvíli vedle něj. A jak to nejen v pohádkách bývá, všichni jsme se s Batinem i s Kobkaři opět šťastně shledali. A pokud neumřeli tak tam pijí dodnes.
      A jak to bylo U Veličků? To je již jiná kapitola tohoto třídenního příběhu. Tady bych dal prostor k vyprávění třeba Pražákovi, ten si toho jistě hodně pamatuje.