15. až 17. května, POMA, U Veličků
aneb Na co máme mobily???

      Hned v Klenbě jsem prohrál sázku. Batin přijezživší do Klenby půl hodiny před odjezdem konstatoval, že Věrka nemůže absolutně stihnout odjezd, poáč ještě tři čtvrtě před odjezdem nebere telefony: "Jasně, to je akorát v župánku a chystá se do sprchy. Tipuji, že si dá akademickou čtvrt hodinku." Jak jsem se mýlil, Věrka přisvištěla na svém bicyklu s elegancí Postřižinské paní sládkové o pouhých osm minut později s tím, že za nic nemůže. Zdrželi ji prý malí Honajzeři. Ještěže máme kolem sebe tu drobotinu...

      Odjezd jsme nakonec odložili o nějakých pětadvacet minut. Kousek před třetí odjíždíme, aniž bychom tušili, že Polda se právě dostal domů, odpouští si hlavní jídlo jenom proto, aby nás u Krmelce FM vychytal. Chyba nedaleké lávky! Zastavili jsme totiž Na Fojtství v Nové Bělé, kde na nás čeká Maro, dáváme jedno cestovní a možná v tu chvíli nás míjí spěchající Polda. Počasí přeje, na další cestě už nesmím jet jako první a Věrka se stává hlavním koněm. Přes Paskov a Žabeň nám cesta díky ní sviští, najíždíme na FM cyklostezku a za chvíli brzdíme u očekávaného FM Krmelce. A? Nikde nikdo! Tedy z našich známých, jinak plno. Marně pokouším mobil Vedoucího zájezdu a rozhodujeme se k dalšímu postupu: U Žida bylo lidí méně, zato bublavý Radík nám nejede. Z dalšího schází. A někdy při dopíjení nás zákonitě musí nečekaně míjet Vedoucí zájezdu. To už víme, že Polda je u Pržna: "Asi tak: U Krmelce jsem nikoho neviděl, tak jsem jel dál. Asi tak...
      Za Baškou Vodou, jejím hřbitovem a odbočkou na Janovice, koukáme před sebe (ze stejného místa jsem hovořil s Poldou, dle jeho slov. Asi tak...) a vidíme známou kochací siluetu Vedoucího zájezdu. Ano, REjže míří na Klondike! Vymýšlím bojofku, že jej mineme bez povšimnutí, což dodržíme a zřejmě tím jsme REjžeho smrtelně urazili. Trucovitě odmítá se všemi v Pržně u Poldy, skandálně s sebou stahuje dámskou část výpravy a vyjíždí na Borovou. Stejně trucovitě se zachová o pár set metrů později i Pražák, kterým jsme dehonestikováni do chujů, poáč jen on ví, kudy se jede na Borovou, a nečekaně zahne na Frýdlant. Myslíte, že jsme jej na Borové potkali? Ani náhodou: "Borovou jsem vůbec neplánoval," povídal jeden pražský povídal.
      Na Borové nám REjže vysvětluje, že nám zpátky nevolal, poáč viděl, že U Krmelce FM nikdo není a proto pokračoval dále. Volat? Zbytečne! Opět stahuje holky a valí dál. Jenže nám tak s Poldou zachutnala plznička, že musíme ještě jednu. Na PoMalenovice tím pádem přijíždíme poslední. Strunka i Vitold jsou již na místě. Musím přiznat, že jsem pod POMOU nepřehodil na kašpárka a Polda statečně dojel tím pádem sám.
      Zapadnout do správně rozpité chlastací party není vůbec žádný problém ani pro nás dva stejně jako o pár chvil později pro Npora, který všechny příjemně překvapil a konečně nechal zbytečnou myšlenku na stávkování v Práglu mimo. Večer? Ale, no tak, co chcete slyšet? Máte přece kousek níže fotky. Rocker po dlouhé době sborově zabékal, Polda překvapil (i unavil...) Goťákem, Svěrákem a Uhlířem, Pižwa s Bůčem (u druhého bohužel...) večer elegantně prospali, zato Renča se dobře bavila stejně jako druhý oslavenec Batin.

      Druhého dne se probouzíme různě. Na profláknutém pokoji No.101 spí tři dokonalí chrápači (jedním z nich v tónině cis a presto rychlosti jsem byl já:-)) a i Rocker pochopil, že mlaskání či pískání spíše orchestr rozpálí k větším výkonům. Až šílený Bůčo dělá pořádek. Jenže, přátelé, snažit se přebít lehké chrápání takovým tryskáčem jako je právě Bůčo, je snaha sice pěkná, zároveň však kontraproduktivní, neboť Bůčo je nepřekonatelný. Ve všem. Zeptejte se Věrky, má k bůčo-tématu spoustu historek, navíc neuvěřitelných a hodně slizkých. Však znáte Věrku. Nebo Bůča? Humus!
      Oslavenec Batin se obětoval a vyvedl Obtěžovatele z pokoje. Pokoj s námi téměř začal, ale bůčovo tempo také nemohl vydržet. Takže klenbovní Fredí Krúgr se svým hřmotných "Pcha, (flus), jde se chlastat," narušil spánkovou pohotovost ještě několikrát. Vstávání se stalo vlastně vysvobozením. Je s podivem, že poslední tři v cimře No.101 byli kromě mne právě Rocker a Štyk. Je deset, nejvyšší čas vstávat! Možná jste podobnou situaci už také zažili: Vejdete do místnosti, kterou jste v polospánku "kdysi" opustili a nyní si připadáte, že jste jediní, kteří ji opustili. Nálada, Věrčino a Rockerovo kouřmo, stejně jako pohled do skleněných Pražákových očí je stále neuvěřitelný, navíc stejný. Inu, PoMalenovice!
      Kolem půl jedenácté dozrává čas k tomu, abychom opustili chýši a vydali se k hoře s vysílačem. Vyměkl jsem a překvapivě mne nahradil Nadporučík. Žel jen kilometr, kdy začaly jakési problémy s převody a Npor přeci jen zamířil k původnímu cíli: Könegsberg village. Ve Sviadnově zjistil, že je o baťoh kratší a začala mise i pro nás. Překvapivě se nacházel ve zcela jiné místnosti než kde majitel Npor spal. Inu, PoMalenovice. Zase se musím Npora zastat, poáč pochopil, že přátelé jsou více než zcela nesmyslná demonstrace v Práglu. Baťoh se našel, později i klíče v něm uložené, Npor byl spokojen.
      Vraťme se zpátky do pařeniště. Se zbytkem posádky jsme strávili "spánkové" pivo. Nechápete? Spánkové pivo je pivo, které si dáte před spaním a jdete spát. V našem případě však došlo k mal= chybce: nebylo jedno a nešli jsme spát. Nakonec jsme byli rádi, že jsme Honajzry stihli dříve než opustili areál našich beskydských hor. Výstup od POMY k Veličkům byl raz-dva, snad jen Pražák měl tradičně potíž. Pražáci měkkoni jednoduše nic nevydrží. A stejně to s ním samozřejmě dopadlo indoor Velička. Zde už ani ženské půvaby nemohly nic zachránit. Sen je sen, únava je únava.

--- POMAlenovická galérka ---