LAŠKOVANÍ S LAŠKEM
aneb Je na Triglav cesta dlouhá a z něj ještě delší?

4. DEN - DOLINA TRIGLAVSKÝCH JEZER
aneb Nekonečná cesta dolů

      Budík jsme ráno pochopitelně nepotřebovali. Není se co divit, při takové koncentraci lidí na tak malém prostoru. Krásným představením nám zpestřil snídani zásobovací vrtulník. Davy lidí se hrnuly ven z chaty, aby zjistily co je příčinou jeho příletu. Nám byl důvod jasný okamžitě - chřadnoucí zásoby Laška po naší večerní pijatice. Polda se tajuplně usmíval, neb dobře věděl, že má batoh s tímto nápojem pravých mužů, dostatečně předzásoben.

      Dnes nás čeká den, na který jsme se těšili ze všech nejméně. Sestup dolů byl naší černou můrou násobený únavou předešlých tří dnů. Po většinu doby jsem měl stále před sebou zbytek výpravy a to byla pro mou osobu, navyklou chodit samostatně, zcela nevídaná skutečnost. Mohl jsem tak být svědkem obrovské události, vidět zničeného Bártiče. Žádný běh, žádné zkracování cesty, jen volný krok s bezvládnýma rukama podél těla. Tak přece došlo i na něj! Konečně spadla klec na divočáka. Cha chá. Inu, pánové, musíte uznat, že Julky jsou přeci jen o stupínek výše než Tatry, na které jsou naše údy navyklé. Tím pomyslným stupínkem nemyslím krásu, protože obě horstva jsou nádherná, ale myslím hlavně obtížnost, ta byla tady opravdu někde jinde.
      Navíc jsme velmi postrádali životabudič, v podobě borovičky. Vlastně nám toho chybělo mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát. Třeba Nadporučík. To byla citelná těžko nahraditelná ztráta. O všechny jeho koníčky nebo zlozvyky jsme se pokoušeli svorně podělit. Tak třeba Oponent, ač se snažil, jak se snažil, více než jeden puchýř se mu na své nožstvo vykouzlit nepodařilo. Stejně jako Npor. plenil mé a jeho společné pivní zásoby v Tatrách, tak i Polda ustavičně degustoval Vedoucího a Bártičovy Plzničky a jako jediný šel vzorně v jeho šlépějích.
      Já jsem musel za něj velice nerad, převzít nevděčnou roli mapologa. Bez Oponentovy kritiky se pochopitelně mé smažení neobešlo, to když mě osočil za špatně navrhnutou trasu turistické části zájezdu. Konkrétně se mu jednalo o první den (dle původního plánu), tedy výstup na Prisojnik: "Jak si mohl vymyslet, tak těžkou trasu na první den?" Knokautoval jsem ho těžko odvratitelným direktem: "To jsi vymyslel ty, zkrátit 4-denní chození do tří dnů, s tím, že Prisojnik absolvujeme hned po ranním příjezdu!" Nevěřil. Opravdu se tak událo na mých a Haryho narozkách. Prostě chtěl vše urychlit, naštěstí příroda se proti tomuto rozhodnutí postavila po svém, jak si jistě pamatujete z úvodního vyprávění.
      Vracím se zpět k povídání o nástrahách čtvrtého dne. Od chaty Planika scházíme do sedla Dolič, odkud opět vidíme v dáli Koču na Doliču. Další naše malátné kroky míří vzhůru suťovým polem, do nádherného sedla Čez Hribarice ve 2358 m.n.m., obklopené nádhernými skálami. Nejvyšší z nich Kanjavec, na nás shlíží z 2568 metrové výšky. Ač se zdá opticky velmi blízko, necháváme si na něj zajít chuť, protože dobře víme, že je před námi více než 1700m přenížení!! Zde se bažíme impozantním výhledem na Triglav, který zhlíží na okolní trpaslíky z nebeských výšin.
      Ze sedla sestupujeme do Doliny Triglavských jezer, která měly být zlatým hřebem dne. Jezera však vodou zrovna neoplývala, a tak bylo těžké je vůbec rozpoznat. To největší a prý i nejkrásnější bohužel leželo mimo naši trasu. Už dost unaveni se napájíme a sytíme v Zasavské koči na Prehodavci (2150m.n.m.). Tady podstupujeme všichni - krom Poldy - jeden ze svých nejnamáhavějších výkonů v životě na "šlapadlech" místního sociálního zařízení, tak zvaná "muka v podřepu." Nechci se znovu opakovat, po kolikáté už asi, ale nic jiného mi nezbývá. Zdejší panoramata jsou prostě……
      Naposled se loučíme s Triglavem a nezadržitelně jdeme vstříc nekonečnému klesání Trebiškim dolem zpět do Trenty, kde na nás čeká Vedoucího čtyřkolový, nejlepší přítel člověka. Během tohoto sešupu jsou zastávky mnohem častější, neboť se nacházíme neustále pod nemilosrdným bičováním slunečních paprsků. Při jednom z odpočinků s Poldy vypadla, jen stěží uvěřitelná věta: "To je zajímavé, jak ta voda může být někdy dobrá!" S vypjetím všech sil se dostáváme na dohled silnici. Poprvé co jsem živ a doufám, že naposledy s radostí slyším ohlušující salvy burácejících motorek, které signalizují blížící se civilizaci a tím i konec tohoto nekonečného putování. Na úplný závěr se kocháme neskutečně zbarvenou řekou Soča, která se vine v nesčetných zákrutách celým údolím Trenta. Vedoucí byl tak očarován její krásou, že se v jeho po čertech chytré palici, zrodil nápad na splutí této krasavice někdy v budoucnu.
      Původně chceme složit těla v nedalekém Bovci, ale na Oponentův popud míříme ihned směr Jadran. Velice neradi uznáváme, že okamžitý přejezd k moři byl tím pravým lékem na naše zbídačená těla. V 18:30 tedy kotvíme v Lovranu na Istrijském poloostrovu, v sousedním Chorvatsku.

V posledním díle tohoto nekonečného příběhu se dozvíte, jak jsme si užívali moře, sluníčka i chládku zahradních restaurací. Slibuji, že tento díl naložím Vedoucímu, ještě letos pod stromeček. REjže

--- čtvrtá julská galérka ---