LAŠKOVANÍ S LAŠKEM
aneb Je na Triglav cesta dlouhá a z něj ještě delší?
3.DEN - TRIGLAV 2864 m.n.m.
aneb Až k nebesům
Ráno stáváme dříve, protože nás čeká hlavní bod Julské expedice, nejvyšší hora Slovinska - Triglav (2864 m.n.m.). Před námi je cesta z městečka Trenta (620m.n.m.) údolím Zadjnica přes Koču v Doliču a Triglavskou škrbinou na vrchol. Přes 2200 metrů převýšení a sestup do Domu Planika (2408m.n.m.) dávají tušit, že se dnes rozhodně nudit nebudeme. Počasí je opět úžasné, zdá se, že Medard definitivně upřel svůj zájem do jiných končin a nám nezbývá než nastartovat své pohorky.
Hovořit o panoramatech, která se před námi otvírají, jakmile nabíráme výšku, je zbytečným nošením dříví do lesa. Na Koču v Doliču přicházíme v klasickém pořadí - Divočáci, Hlavní nálevka a daleko za nimi Stínový, který plní zároveň funkci dokumentaristy, který je i tak nejpomalejší a ještě musí k tomu fotit. Pane Vedoucí, je třeba se zamyslet, zda nepověřit touto náročnou funkcí na dalších výpravách někoho jiného. Kdo má na něho furt čekat!?
Na Doliču jsme měli původně spát, ale v zimě smetla část chaty lavina, proto funguje zatím v provizorních podmínkách. Ale to nejdůležitější tu naštěstí mají. Po ničem než po Lašku naše těla ani neprahnou. Akorát Polda potřebuje udělat velkou potřebu. Nevěřícně zírá do díry a volá na pomoc Bartoloměje, jakže to má vlastně provést. Na Poldu, když zřel před dveřmi židličku a v ní otvor pro uspokojení potřeby v sedě, toho bylo nakonec moc. Vysral se na to a nechal svou potřebu na jindy. Julské Alpy trpí totiž nedostatkem vody, takže na chatách ve vyšších polohách si může jen zdát o sprchování, mytí, splachování. Největším luxusem se stává kohoutek, z něhož teče ledová voda.
Po další hodině chůze se ocitáme pod Triglavskou škrbinou, která se stává naší vysněnou bránou do ráje (pekel). Začíná škrábání, opět minimálně jištěnou cestou. Kromě pár tyčí, které tu zřejmě nastřílel Fantomas na jednom ze svých zločineckých tahů, tu není opravdu nic. A zase ten sníh, který mě přivádí do absolutního šílenství. Kdybych neznal z vlastní zkušenosti zpáteční jištěnou cestu z Triglavu, vzal bych z těchto míst, která mi nedělala vůbec dobře, hodně rychlého roha. Stejně zničený Polda mě na vrcholu vítá kulometnou sprškou otázek: "Jak to, že touto cestou nikdo nešel?" "Proč všichni chodí z druhé strany?" Na Poldovy otázky mi chybí chuť i síly. Bylo mi jasné, že jsem v Poldově mysli jako vedoucí výstupu rozhodně neobstál a že už navěky zůstanu jen Stínovým.
Po pár minutách odpočinku a prvních doušcích piva vše házíme za hlavu a naplno si vychutnáváme úchvatné výhledy na okolní skalní jeviště. Po osmi letech zjišťuji, že se Slovinci vůbec nezměnili. Stále mají ve svém životě snad jedinou touhu - vykouřit na Triglavu krabičku cigaret a přitom neustále telefonovat. Jako první na cestu dolů se vydává Polda, když si dokonce dovolil odmítnout vrcholovou, že prý mu to nedělá v těchto výškách dobře. Dokonalá odvykací kúra! Nechci samozřejmě stále psát o Poldovi, ale uznejte, co mám dělat, když Npor. chybí? Proti někomu přece musím namířit jedovaté šípy svých kláves. Z vyprávění Divočáků vím, že při sestupu Polda chytil druhý dech. Prý se z něj stal dokonalý trolejbusák. Nahodil troleje (chytil se lana) a s nezvyklou rychlostí pelášil dolů. Na chatě to komentoval slovy: "Přece se nebudu trápit hodinu a půl, když se můžu trápit jenom hodinu!" Cesta dolů je opravdu velkolepá a taky konečně jištěná. Můžeme se konečně všichni bažit pohledy na úzkou hřebenovou žiletku, ze které na obě strany padají kolmé stěny Triglavu a jeho bratříčka Malého Triglavu (2725m.n.m.). Paráda!
Na chatě Dom Planika Poldu absolutně nezajímalo, zda je volný nocleh a hned se hnal k výčepu. S hrůzou v očích Bártičovi zvěstoval, že mají asi poslední kartón plechovek a ať jde hned pro další. Poslední zdaleka nebyl. Mohli jsme se proto rozLaškovat trochu více a důstojně oslavit dnešní výstup. Výtečným organizátorem zdejších nečekaných pivních slavností se stává pochopitelně Polda, kterému po zdolání Triglavu, spadl ze srdce a možná i z kalhot velký balvan. Před dnešním výstupem jsme měli velkoústé plány, že ráno absolvujeme východ slunce na Triglavu. Byli jsme, ale všichni tak zbití, že jsme si své najivní choutky nechali s radostí ujít.
Nadcházející noc jsme chtěli trochu ušetřit na ubytování a strávili ji ve společné místnosti s asi dvaceti dalšími spolunocležníky. Po probdělé noci, kdy mi do levého ucha funěl úplně cizí chlap, mohu konstatovat, že to nebyla správná volba pro nás - unavené turisty. Kdyby Polda večer stále nechodil pro Laška, mohli jsme nepropité prachy investovat do čtyřlůžkového pokoje.
Jak se z Divočáků stanou krotcí beránci? Čtěte v příštím pokračování! REjže
--- třetí julská galérka ---
