aneb Jak se Vedoucí shledal se svým miláčkem
26. až 27. září
Oponent si naposledy stěžoval, na dění na našich stránkách, slovy: "Tu chcíp pes!!!" Myslel jsem tedy, že konečně zahodí hoblík a vymění jej za spisovatelské náčiní. Zázrak se však opět nekonal (Oponent nechť navždy zůstane oponentem), nezbývá mi tedy po více než dvou měsících zapátrat ve své stále více zapomínající paměti a přiblížit vám velmi vydařený cyklovýlet na chatu Doroťanka, nacházející se na česko- slovenském pomezí.
Bártičovo oponentské žezlo převzal v předvečer odjezdu Polda, když si dovolil po Vedoucím dožadovat pozdějšího odjezdu: "To je úplná pič..ina, vyjet tak brzo, potřebuji ještě ráno něco zrobit." Vedoucí s chladnou hlavou bez jakýchkoliv známek neklidu, smetl jeho žádost rázně z klenbovního stolu: "Fušky mě nezajímají, v devět je odjezd!" Nezbývalo mu než vyplnit rozkaz i když s velmi nevhodnými grimasy vůči Vedoucího osobě.
Ráno v 9:10 po nezbytné desetiminutovce čekání na Mara, vyrážíme směr Doroťanka v tomto složení: Vedoucí, Věrka, Maro, Polda a Rejže. První zastávka byla zcela jasná, protože, uznejte, kdo by odolal ranní půlečce u Oponenta. Nebo byly dvě? Toto hřejivé zastaveníčko se ovšem netýkalo naší Věrušky, která jela napřed, a jelikož byla hodně rozjetá, odbočku k Bártičovi projela bez povšimnutí. Chudák Maro se obětoval a jal se ji hledat. Poté co ji dojel, nasadili spolu tak zběsilé tempo, že až Vedoucího telefonát je poslal ze Žabně zpět do Paskova.
Hlavní mezipřistáním naší dnešní jízdy se stává minipivovar U koníčka ve Vojkovicích. Tady se už Polda stává zcela normálním, jak ho všeci známe. Při pití druhého piva sňal ze sebe oponentskou roušku předešlého večera, když slastně pomlaskávaje prohlásil: "Už vím, proč jsme vyjeli tak brzo!" Třetí si ještě vymodlil, ale o čtvrtém si musel nechat jen zdát. Toto pohostinství v nás zanechalo velmi příjemné pocity, včetně sympatické obsluhy, která jen násobila naše dojmy, s nimiž jsme s těžkým srdcem opouštěli tuto oázu. Ryzák 11°, Vraník 12° i Grošák 14° - na všechny budeme dlouho vzpomínat.
Každým dalším šlápnutím se nezadržitelně blížíme do Beskyd. Po pár krátkých zastávkách na malé pivo za přehradou Morávka u odbočky na Visalaje Věrka prochází asi dvanáctou krizí. Vypadá na umření, bezvládně leží a kleje. To ještě netuší, že nás čeká nejtěžší úsek dne. Téměř na samém konci stoupání si krátím čekání na ni studiem mapy. S velkým úsměvem zjišťuji, že se nacházíme v oblasti zvané Zemřelov. Jak výstižné při pohledu na zničenou Věrku. Přes Visalaje, Bílý kříž a další Věrčiny krize se dostáváme do cíle naší cesty, na Doroťanku. Té se Polda dočkal oproti ostatním s půlhodinovým zpožděním, neboť v závěrečném kamenitém sjezdu píchl. Po příjezdu ho s vřelými pohledy a s pivem v ruce vítají Bártič s Gadžou, kteří dorazili za námi na motorovém oři.
Všechny Věrčiny krize, které prodělala během dne na kole i ty středního (pokročilého?) věku, vzaly za své s prvním krokem do lokálu. Věrka jako vždy ožila v zakouřeném prostředí a do postele se dostala na sklonku dne jako poslední, když ještě stačila špásovat s Gabem, majitelem Doroťanky. Co napsat k samotnému večeru? Klasika, jen místo hercek se hrál cyp na dvě karty. Pochopitelně o půlečky znamenité Spišské hrušky, kterou doporučil Gabo. Jelikož jsme s Bártičem, pardon s Oponentem soutěživí c(t)ypi, nemohli jsme si nechat ujít pingpongový zápas. Vítěz není vůbec důležitý (Bártič to ale nebyl). Podstatné je, čeho jsme byli svědky po návratu. Na kamarády? Spíše na torza jejich bezvládných těl, byly upřeny naše nevěřícné pohledy. První se odporoučel Štyk, ale co následovalo po jeho odchodu, bylo úchvatné divadlo, které nemohlo ujít ostrému hledí mého fotoaparátu. Maro v klasické poloze na stole, na jeho zádech zalomený Bártič (už chápu proč jsem vyhrál) a hned vedle nich se svěšenou hlavou, klimbající Polda. Unikum! Hledáte usvědčující foto v galérce? Marně. Druhého dne ráno totiž Maro při prohlížení snímků všechny inkriminující vymazal! Neřád! Od tohoto okamžiku je na černé listině. Pomsta bude sladká!
Po odchodu vzájemně podpírajících se spáčů jsme byli bohužel s Věrkou svědky nechutné mezinárodní blamáže, která silně otřásla česko - slovenskými vztahy. Po porážce v kvalifikaci o postupu na MS v kopané, se stává následnou ostudou i prohra Aleše - Železného Zekona od místního drvoštěpa v páce. Další legenda opět padla.
Ráno, jo to proklaté ráno. Prokletý Evžen. Tento místní hospodský povaleč, totiž večer "omylem" přibral Vedoucímu mobil, který se nabíjel pod výčepem v domnění, že je jeho kamaráda. Po ranní vaječince byl Evžen povolán sympatickou obsluhovatelkou vrátit Štykův komunikační prostředek se světem do jeho rukou. Čekání jsme si zkracovali popíjením piva a zelené. Poté, co Evžen dorazil, jsme se na rozkaz Vedoucího a za jeho peníze rozštamprlovali mnohem více. Na jeho šťastné shledání s miláčkem. Doroťanku jsme opouštěli v době oběda a proklínaly hodiny promarněné v hospodě, zatímco venku řádilo letní počasí.
Cesta do Klimkovic byla jednou velkou siestou, což z fotek jistě poznáte. Stále jsme polehávali a někteří dokonce i spali. První pauza byla již na Samčance, která byla zcela v obležení automobilových "turistů." Do Podolánek se dostáváme lesní cestou, která bohužel pro Věrku vede v začátku stále do kopce. Mírně dramatickou situaci, Věrka by jistě řekla hororovou, většina nechala bez povšimnutí. Čekat na ni půl hodiny opravdu nestálo ani za obrácení na druhý bok. Jen jejímu vodáckému zadákovi a výrobci almar do jejího nového bejváku to nedalo. Asi měl strach, aby měl skříně komu prodat. Jinak fakt nechápu, proč vstával. V každém případě, když dotyčná dorazila, sypaly se za ní z kopce slzy jako hrách: "Já jsem měla strach, že jsem zabloudila!"
Výrobci almar zželelo se milé Věrky,
aby dušejejí se vrátila,
i převtělil se na zachránce,
že prý jí to pěkně spočítá.
No jedem dál, tentokráte na jídlo. Hospoda Kněhyně měla být tou toužebnou vyvařovnou. Ovšem to co jsme si tady museli vychutnat nebylo jídlo, ale "ony," nevím jak jinak tyto obludy nazvat. Díky těmto dvěma ženám jsme se dostali do období hluboké totality, kdy zákazník byl pouhým vetřelcem, kterého bylo třeba se co nejdříve zbavit. Tuto nechutnou scénu nebudu popisovat, neboť ještě teď je mi z ní na zvracení. Takže hospoda Kněhyně bude v našich kanálech zapsaná tím nejčernějším písmem. Všem radíme nezastavovat a prudce šlápnout na plyn nebo do pedálů.
Úkryt nacházíme v pizzerii opodál, kde plníme hladová těla. Potom nás čekají klasické zastávky v Kozlovicích na švestkové a Sklenově na Hukvaldské. Zde se zcela neplánovaně rozdělujeme na tři skupiny: Maro s Bártičem tvoří první, dále samotné vedení zájezdu Vedoucí a Stínový a na závěr vysoce riziková skupina Polda s Věrkou, notoričtí bloudiči. Nechci nějak snižovat Vedoucího velitelské schopnosti, ale tady hodně přestřelil. Byl to opravdu velký hazard tyto jedince nechat jet bez dozoru a za tmy! Výsledek? Dojeli za zbytkem s téměř hodinovým zpožděním. Co bylo jeho příčinou, se nám z dotyčných nepodařilo dostat. V každém případě byl pro "Cukrouše" v Klenbě připraven separátní stůl, s nezbytnou svíčkou pro umocnění romantické nálady.Howgh, dělám nejen za tímto výletem, ale i za celou cykloturistickou sezónou. Do té další přeji všem hodně krásných zážitků a pochopitelně i hodně zdraví, abychom mohli spolu nadále poznávat krásy naší milované vlasti. Bacha! I Struna s Gadžou, snad vážně prohlásili, že do toho v příštím roce pořádně šlápnou!
Ahoj. REjže
--- galérka aneb Co se nevešlo k REjžovině ---
