na Požaze je nám blaze, domů se řítíme jak kamikadze
Milovaná Požaha, milované pivo
s krásným vyvrcholením na závěr - 7.8.2010
Opět si dovolíme vás obtěžovat další "vykopávkou" z dobře zásobeného redakčního skladu. Pro Klenbaře čas nehraje žádnou roli (pokud nespěchají na šichtu), přijít pozdě na nějaký sraz, to je vcelku všední záležitost - 10, 20 minut, hodina, nic se neděje. Proto si myslím, že vám nebude činit problém číst tento článek s 13-ti týdenním zpožděním.
Jistě si někteří říkají, proč právě tato Požaha a ne nějaká jiná je námětem vyprávění, vždyť tam jsme co chvilu. Protože to co se událo na zpáteční cestě, se nedá hodit jen tak za hlavu. V šuflíku prostě není pro takové skvosty místo. Snad nám s Poldou dáte po zhlédnutí fotografií za pravdu.
Na Požaze nám bylo opět blaze. Tady je úplně jedno, jestli si dáte mandlové, višňové, černé, světlé, zázvorové nebo medové, vždy se budete vracet plně na(u)kojeni. S každým douškem piva prahnete po dalším, s dalším vypitým pivem litujete proč nebydlíte blíže, neb cesta na kole může být (je) velmi zrádná.
Čtyři kousky tohoto návykového piva, jsou tak akorát na bezpečné dojetí do Klenby. S tím však dozajista nebude souhlasit Polda, vždy když se chystáme k odjezdu objednává si další a rozhodně není čtvrté.
Z pivní letargie nás vytrhuje sličná, bohužel již bývalá požažská servírka, která hned jak spatřila známé obličeje, začala na nás mávati. Docela mě překvapilo, že si naši chásku pamatuje. Že bychom byli tak zajímaví? Nebo se ji líbilo, jak jsem nesčetněkrát fotil její vnady, když se k nám nakláněla s půllitry zdejšího božského nápoje?
Hmmmm, krásné záběry. Jsou dobře uloženy v mé zvrhlé složce v počítači.
Tak a jdeme na zlatý velehřeb dne. Jistě všichni znáte krásnou panoramatickou cestu z Požahy do Bravinného. Již tak vyjímečná cesta, byla navíc okořeněna v tento sedmý srpnový podvečer fantastický přírodním představením. Skvělou souhru, kterou dokázal vytvořit hustý bouřkový mrak s profesionálním nasvícením slunce a před nimi jako solitér (kýč) známý dřevěný mlýn, se jen tak nevidí.
S Poldou jsme se dobrých dvacet minut kochali a kochali a........Během tohoto neutichajícího fotografického orgasmu slyším Poldův telefonní rozhovor: "Strunka ty cype, vidíš to nebo ne? To je šílené!" Mimořádně nekecal, opravdu velkolepé. Pár minutek od poslední fotky se stává z mraku docela obyčejný, fádní, ničím nezajímavý mrak.
Děkujeme Matko přírodo za tento úžasný zážitek. Je nám s Tebou dobře, vydrž ještě pár let, prosím. A ještě soukromé poděkování za nádherný dárek k narozeninám, díky
sladké mámení
