Setkání v červenci
Smilovický dýchánek
aneb příjemný i když prochcaný den 18.7. léta Páně 2010
Pro tuto neděli jsme si připravili výlet do minipivovaru U koníčka ve Vojkovicích, který je nám od loňska zaslíben. Kromě koštu známých Grošáků, Vraníků a Ryzáků, bylo na programu setkání s našimi novými kamarádkami z vody, kterým jsou tyto končiny domovinou - Katkou a Ninou. Děvuchy si dávaly na čas, více než hodina po domluveném srazu a ony stále nikde. Když už jsme byli ve velmi dobré náladě a bažili jsme po dalším vzorku, byli jsme telefonicky odvoleni do nějakých Smilovic! Že prý nestíhají. Skřípeme zuby, jak by nám bodlo ještě jedno si nedovedete představit. Počasí se začíná znatelně kazit, ke všemu ty kopce a s těma "koňama" v žaludku. Co naplat jedem. Pro ženský úsměv jsme schopni jakékoliv obětiny!
"Na křižovatce je hospoda, tam vás budeme čekat," je jasný pokyn z hlavního velitelské stanu. Čekali jsme velkou světelnou křižovatku a neóny zářící hospodu. Místo toho jen déšť a barák, který stojí na vlastních jen silou vůle.
Žádný náznak života, hospoda nefunguje, Trigger whiskey saloon se nekoná. Čpí to tu jen neřestí, to jsou ty cizácké voňavky padlých žen. Kura, kde nás to ty ....... kobiety poslaly?
Poslední nadějí je dvůr za barákem. "Tam nechoď, tam nemůže nic být" vyhodnotil situaci Bártič. Nedá mi to, za rohem poté nevěřícně zírám na dvě prokřehlé, chichotající se známé postavy: "Proboha, to je ta vaše hospoda?!" Opravdu jsme čekali něco lepšího, ani vnitřního posezení tady nemají, aspoň že terasa se dvěma stoly, které okupujeme je zastřešená. Nadporučík s Poldou se hned (seznamují) vrhají na holky, neb na vodě nazdárci nebyli.
Ty se hodně těšili hlavně na Poldu, o kterém jsme jim za dlouhých hronských večerů nesčetněkrát vyprávěli. Myslím, že v žádném případě nezklamal.
Ač bylo obzvláště nevlídně, na náladě nám to výrazně neubíralo. Z vody bylo stále na co vzpomínat, hlavně na Mizeru, ten nám bude ještě dlouho ležet v žaludku. Během hovorů naše zraky směřují na nedaleký les, na kterém pozorujeme neustupující oblačnost.
Pořád si myslíme, že už by konečně mohlo přestat pršet, neboť se nám na kole 50km dlouhou trasu v takovém nečase jet nechtělo.
Katka počasí ustoupila a zavolala si odvoz na Hrádek. Řidič, tedy Katčin otec se smiloval nad nebohým Poldou, který se do hor vydal jen v tričku a s ledvinkou. Sice měl své známé univerzální kraťasy na kolo, do vody, do hor a na spaní, ale zapůjčená bunda se nedala ničím nahradit. Nic naplat, balíme i my. Byl to fakt hnus hnusů, lét přestalo až za Starou Bělou. Radost mi vydržela necelou minutu. Defekt! Při pumpování zcela nové duše se mi nějakým skvělým způsobem podařilo urvat ventilek.
Jsem na dně, šlapu sám a po svých do Polanky na bus. Bártič mi ještě naložil navrch: "Ty dva kilometry v autobuse se ti počítat nebudou!" Uklidňuje mě až Věrčin úsměv za pípou a její čajíčky s rumíčky.
Co moudrého dodat závěrem? Smilovice nikdy více? Rozhodně nééé! Kromě fajn zážitků, než jsme museli opustit Smilovice, zůstane v klenbovních kruzích nový termín pro nechutně hnusné počasí - Smilovické počasí.
Naviděnou a jak bude chcát, tak zase na pivku ve Smilovicích!
smilovická idylka
