Český Krumlov - Zlatá Koruna
sobota 27. června, druhý povodňový stupeň
Příjezd | 1. den | 2. den | 3. den | 4. den
Opět se svým spoluležníkem Batinem vstáváme neuvěřitelně brzo. Strunka už taky dospal opici a tak se v 6:30 vydáváme nakoupit si nějakou výtečnou snídani. Protože v blízkém obchodě otvírají až o hodinu později, snídáme pivko v nonstopu, kousek od dřevěného mostu. Tam nás odchytnul i benjamínek Majkl. Svět se zdá zase o něco krásnější.
Po deváté chtějí naše dvě posádky, které se vykrystalizovali během včerejšího dne zvednout kotvy, když v tom přichází Bartič. Je zrovna na cestě vyrovnat hladinu (ne Vltavy) do kempovní hospody. Samozřejmě si do nás rýpnul, proč jedem tak brzo. Ani ho nevnímáme, protože už zdáli vidíme zamračený obličej Vedoucího. Jde taky vyrovnávat. Co blázníte: "Správný vodák nevstává před devátou a neodjíždí z kempu před dvanáctou a nikdy střízlivý," zní jeho kázaní. Stydíme se a v koutku duše slibujeme, že se polepšíme. O chvíli později už nemáme čas myslet na jeho slova, protože nás čeká průjezd adrenalinem nabitým Krumlovem, se třemi šlajsnami při prvním stupni povodňové aktivity a druhým stupněm v zádech. Projíždíme je bez ztráty kytičky. To se nám to jezdí, když máme rafty, si mnozí z vás řeknou. A mají zatracenou pravdu. Ale bohužel, půjčovny měly zákaz půjčovat námi objednané kanoe. Samozřejmě, že to bylo pro nás za daných klimatických podmínek bezpečnější. Ale uznejte, necvaknout se na Vltavě při tolika vody, to fakt není ono. Mluvím o raftech, protože Pálavy padaly jak hrušky na sklonku léta.
Před poslední Krumlovskou šlajsnou - Jelení lávkou, nám řeka ukázala jasnou nadvládu, když nám nedala šanci přirazit ke břehu a očíhnout tak tento jez. Jeli jsme ji naostro a samozřejmě úspěšně. No, o Pižwovi, co tady předváděl za neumění, by budoucímu tchánovi se raději zmiňovat nebudu. Neb by mi Viktorku a půl Klenby mohl odepřít. Poučeni Vedoucího slovy, dnešní den vítáme téměř do každého zařízení, které poskytuje potěchu těla i duše, prostě tam kde se čepuje. Vypitá piva mi nějak splývají, ale hermelín v alobalu uklohněný na roštu mám stále na jazyku. Stejně jako zastávku u hospody mezi zatopenými stromy, kde přistát byl opravdu oříšek. Nám se zakotvit podařilo asi na třetí pokus. Naši druhou posádku, která nás těsně předtím poslala do spárů hustého stromoví, jsme chtěli oplátkou poslat okusit si tvrdost Vltavského dna. Bohužel Láďa je zachránil, když držel sebe i celou loď zapřen o jeden z parkovacích stromů. Sparťanům, kteří s námi v předešlé hospodě zpívali Baníkovskou hymnu se projet nepodařilo. Jejich cvakanec a unášení Vltavou jsem bohužel neviděl, bo jsem zrovna zahříval prkénko místního sociálního zařízení.
Těsně před posledním jezem dne, před Zlatou Korunou, k nám přiráží trio pohledných vodaček za účelem soulodit. Pohledné byly ovšem jen do té doby, kdy Vorvaňovu posádku urazily slovy: "Krátcí zobáci." Vorvaň odmítl spojení, odfrknul a zavelel háčkům k vyšší rychlosti. No, nesl jsem příkaz nelibě, ale poslouchat se na šífu musí. Stejná děvčata nám sdělila těsně předtím, než byla násilně oddělena, že naše žluté Klenbovní klobouky viděla v Českém Krumlově. Žluté klobouky?! Fantastický nápad, pane Vedoucí. Snadno už z velké dálky rozpoznatelné. Nebýt klobouku na Poldově hlavě, nikdy bychom ho s Pižwovcema neuviděli, jak si s probuzeným Vorvaněm, Vitoldem, Gabkou a jejich miminkem, vychutnávají pivko u Vltavy pod krumlovským zámkem. Během celé výpravy se ztratily pouhé dva klobouky - Láďovi a Štefanovi. Což si myslím je docela slušné, počítali jsme s mnohem většími ztrátami. Bartič mi prozradil, že ještě 2 týdny po příjezdu se mu po kufru v autě válejí čtyři exempláře. Přihlásí se jejich majitelé? Nebo je vydražíme?!
Do Zlaté Koruny připlouváme kolem 15-té hodiny. Inu je to paráda, když mají zadáci skvěle seštelované motory. Pardon, vzorně vycepované háčky. Letošní Vltava se pro všechny háky, stala řekou vysněnou - řekou bez fyzické námahy. Většinou jsme polehávali spolu se zadáky a libovali si, jak nás řeka pozvolna unáší. Nejšťastnějším byl jednoznačně Polda. Ač jsme jezdili po celé čtyři dny pospolu s jejich lodí, nepřišel jsem na to, jakou má na lodi funkci. Občas hrábnul pádlem, aby se neřeklo a jen málokdy se s ním trefil do vody. Seděl totiž ve středu raftu, jak v příčném tak v podélném směru a z tohoto místa se dá jen stěží do vody dosáhnout. Jediné co dělal s potěchou, bylo držení sudu, o který se opírala svým tělem Renča. Takže sudodržeč? (Nikoli - maskot šífu, pane kolego! Pozn.)
V Koruně hledáme hospodu, kde bychom naplnili své hladné žaludky. Našli jsme ji. Žaludky jsme si zde zaplnili na několik dní dopředu! Než jsme se stačili prokousat převážně ovocnou oblohou k vyvolenému jídlu, byli jsme již zcela vyčerpaní. I všežravec Batin musel konečně konstatovat, že se poprvé najedl. Nic naplat, je třeba změnit lokál a odkutálet se do další hospody, kde nám fleka již drží Rocky se svou paničkou a pánečkem. Netrvá dlouho a přichází i hlavní konvoj naší výpravy. Tito vodáci mi každý večer připadali jak v mrákotách. Nechci nikoho urazit, ale jejich nepřítomné výrazy hovořily za vše. I za vše, co během dne vypili. Bartičova drezúra noční můry, kterou nebyla kupodivu Věrka, byla famózním vystoupením, za které by se nemusel stydět kdejaký cirkusák.
Popis závěrečného vodního dne najdete na našich stránkách již zítra!
REjže
Galérka
Český Krumlov - Zlatá Koruna
