aneb Kdo se necvakl, nebyl s námi

      Celý minulý i tento týden jsem podstupoval muka při patvorbě Požahy a Šprtce. Svírala mě úzkost, že tomu bude tak i při psaní tohoto článku. Až při cestě od zubařky z Polanky do Klenby, nabitý energií zubní vrtačky a posilněn dvěma amalgámovými plombami, mi potvora zastoupila cestu. Nezvána, nečekána se č(m)úza opět ozvala. Ihned po příchodu do Klenby jsem se začal dožadovat náčiní: „Věrko, podej mi péro a štos papírů." Konečně jsem měl radost ze psaní a mohl své probuzení zvěčnit na věčné časy.

      S mírnými obavami, jestli vydrží naše čerstvě ofačované lodě, jsme se pustili do vln čarokrásné Moravice. Otrávili jsme si opravou dost času, proto jsme doufali, že naše práce nepřijde v niveč. S odstupem několika dní mohu konstatovat, že jsme odvedli kvalitní práci – prostě Czech Styk Made. Doma jsem důkladně zkoumal svou loď a i přes řadu škrábanců záplaty vydržely. Jen příď byla pochroumaná znatelněji, to když jsme s Poldou v samém závěru, v Žimrovicích nezvládli slalom mezi kameny a narazili do zdi. Cvakanec to byl parádní. Má záda měla tak tu čest, seznámit se blíže s nerovným dnem Moravice. Šrámů z tohoto muchlování mám požehnaně. Ani noha zaklíněna v lodi nezůstala bez poskvrny. Navíc jsme byli unášeni asi 300 metrů, než nás nezkrotná řeka propustila ze svého zajetí a vyplivla na břeh. Ztráty byly značné – baníkovský klobouček, brýle, Prazdroj všech piv, zbytek Praděda, kofola a k tomu všemu ještě ztráta sebevědomí.
      Ani si nedovedete představit, s jakým nadšením a úlevou nás Vedoucí vítal, když viděl naše promáčená těla a Poldovy drkotající zuby. Značně si ponapravil náladu, protože by jen stěží skousával fakt, že naše posádka je jediná, která neprodělala cvaknutí. Inu, pro našeho Šefíčka jsme schopni vykonat cokoli, třeba i skočit do vody, jen aby měl radost jak cyp.
      Před odjezdem na vodu, mě všichni den co den se vztyčeným ukazováčkem varovali, před mým háčkem – Poldou. Že prý je jelito a na vodě zcela nepoužitelný. Podle rumem kojených, ostřílených lodníků české řeky však pamatují i horší jedince. Bohužel se rekrutují také z našich řad – Bučo, Gadža a Schumi jsou těmito „vodáky." Proto bylo pro mě překvapením, že jsme si spolu rychle padli do noty, stejně jako v badmintonu : „Prostě já na bráchu pink, on pak na mě ponk." Občas sice zmateně hlásil pouštěje pádlo: „Co mám dělat", „Co teď!" Ale to byly maličkosti, které mě nemohly rozhodit. Nebezpečnější ovšem bylo, když opomněl zahlásit velké šutry se slovy: „Já jsem myslel, že ho vidíš!" Prostě ty naše milé motory (háčci) našich strojů jsou všechny jak z jedné fabriky. Kdysi jsem měl háčka ženského rodu a ta mi hlásila : „Pozor kámen", já na to : „Kde" a ona : „No pod námi!" My zadáci jsme, ale tvorové shovívaví, obrnění trpělivostí, děláme, že je máme rádi i když bychom je nejraději viděli na říčním dně, zatížené hromadou kamenů. To vlastně ne! Neměli bychom na koho svalit vinu, kdyby náhodou došlo k cvakanci. Polda i přes vše, co jsem o háčcích napsal, byl velmi poslušný, dělal co mi na očích viděl.
      Od ranních hodin vše kmitalo jak Vedoucí pískal. Nalajnováno to měl znamenitě. Přesun do Kružberku s následným zanecháním jednoho auta v Žimrovicích, proběhl k jeho naprosté spokojenosti. Krátce po desáté mohlo tedy vše vypuknout. Vedoucí byl tak nadržený na vodu, že zcela ignoroval naše přání zvěčnit se s ním na skupinovém fotu. Zarputile seděl v lodi a ani něžné Simčino přemlouvání s ním nehlo. „Dělejte, není čas," zněla jeho přívětivá odpověď. Bez společného fota, ale se sluncem v zádech, jsme se tedy vydali seznamovat se s Moravicí.
      Moravice je řeka nádherná. Stále se vine v nekonečných zákrutách na dně úzkého, strmého údolí, které je pokryto hustými lesy. Když se na chvíli údolí rozšíří, je nám pak dopřáno kochati se zelenými loukami, z kterých vyrůstají jako houby po dešti příbytky romantických duší. Vodácký ráj, jak má být.
      Všichni z Vedoucího party - krom mé maličkosti - měli možnost si vychutnat tuto řeku poprvé. Naposledy jsem ji jel asi před pěti lety a zcela jsem byl šokován, jaké proměny se na ni, za tu dobu udály. Dříve se po ní proháněly většinou laminátky. Ale dnes?! 95% všech lodí jsou rafty a gumáky všech druhů, za kterými starý, dobrý, klasický lamináťák nemá šanci jet. Peřeje sjíždějí v naprostém chaosu, třeba i bokem stylem – šutr nešutr! My, když kámen na poslední chvíli spatříme, nemáme už čas uhnout z dosahu jeho ostří. A ke všemu to krásné počasí, takže loď na lodi. I přesto jsme si to užili dosytosti. Ani pár cvakanců nám nemohlo, tento báječný den pokazit. Ani Pepova postava v plné zbroji, mávající ze břehu pod dohledem instruktora.
      První cvaknutí prodělali Maro se Simčou, když najeli na kámen. Smočili se ale jen do půl pasu, takže když nás dojížděli byli kupodivu plní dobré nálady. Následující dva zářezy byly v rukou našich všeumělů, slovutných zadáků Bartiče s Vedoucím. Pro tento sjezd Moravice se Vedoucích vzdal svých ambicí a celý ho odhákoval, neboť nechtěl kazit už tak ponurou náladu jejich posádky. Bartič by se totiž jen stěží smiřoval s takovou potupou - dělat háčka. Já si osobně myslím, že ho neměl k tomu kormidlu pouštět. Kdyby to řídil Vedoucí jistě by se necvakli, že Šefíčku. Při jejich sjezdu splavu, jsme se všichni za břicha popadali, když se přídí zapíchli do vody, která se v zápětí začala valit přes jejich ponorku a dokonala tak zmar jejich nadějí. Nad jejich druhým cvaknutí Polda jen nevěřícně krotil hlavou: „Troubové." A zase jenom výmluvy, výmluvy a zase výmluvy. Chce se to k tomu postavit chlapsky čelem a přiznat svou chybu, stejně jako jsem to udělal já, při posledním cvakanci dne. A nevymlouvat se na špatnou loď. Páni vodáci, to opravdu ne!
      Závěrem chci poděkovat Věrce, Pražákovi a Vitoldovi, že nás přijeli podpořit ze souše a zároveň stáhli naše posádky k autům. Děkuji řece, že nám odhalila nejen celou svou krásu, ale i svou odvrácenou tvář, kdy nás s Poldou na chvíli pevně sevřela ve svých útrobách, aby nám následně dopřála vychutnat si sladký pocit bytí. A pochopitelně děkuji i našemu Vedoucímu, který to jako vždy skvěle zorganizoval. Nejsem pádlolízal, fakt ne. Prostě se mu to podařilo. Děkuji i zbylým soulodníkům a souložnicím, kteří měli také značný podíl na zdárném průběhu této akce. Jó a děkuji, teď už fakt naposled, neznámým zachráncům mého pádla, které bylo po dobu plavby v Poldově opatrovnictví.

Za Klenbovní sekci vodomilů - Rejže

Galérka