aneb Kokola je náš drink!
21. prosince 2008
Klenbovní horské výlety dostaly tuto prosincovou předvánoční neděli zcela novou dimenzi. Na Bartičovo kamzíkovské tempo dokáže navázat snad jenom Štyk. Jenže Bartič nás i tentokrát nechal ve štychu a my byli odkázáni na vlastní horalské zkušenosti a intelekt. A co myslíte, zvládli jsme to? Ano! A dokonce jsme přišli, že únava z dobře vyvedené tůry nespočívá pouze ve výběhu na zvolený vrch. Pižva totiž tentokrát nešel se svou sympatickou ženou, ale neopak vzal zbývající část své rodiny - svoje malé ratolesti! Jen Nadporučík, který si byl ještě v předvečer akce více než jistý svou účastí, tradičně zklamal a Rejžemu to ještě večer ve Veřovicích hlava nebrala...
Přicházím na bod scuku na křižovatku u Fajer hausu a snad šálí mě zrak či čaroděj si se mnou zahrává, ale nikoho nevidím. Jen hustý, štiplavý dým z klimkovických komínů se snáší pozvolna k zemi. Začínám se smiřovat s myšlenkou, že pošlapem opět ve dvou, když v tom v dáli před Hechtrem vidím pelášicí Poldovu postavu. Hned se mi ulevuje, dokonce živím naději, že Npor. je ještě před ním, samozřejmě marně.
V 46-ce si Polda počíná jako zkušený černý pasažér. Drží jízdenku v ruce a čeká na revizory. Přání se mu vyplňuje u sviňákovského kostela a pohotově deformuje (cvaká) už tak léty používáním deformovaný doklad. Na nádraží už čeká Indurajn a s úšklebkem sobě vlastním souká ze sebe: "Nezklamal zase nepřišel." (Npor.). V hale nás čeká šok, narážíme na Pižvu! Npor. v nás pohřbil všechny zbytky nadějí na příchod někoho dalšího, že jsme na něj úplně zapomněli. A co víc? Dokonce prokázal tu čest i svým ratolestem Honzíkovi(9) a Viktorce(3) a vzal je s sebou. Ani nestačila vyprchat zlost na Nporučíka a už se na její místo drala další. Nejenže ČD(zaměstnavatel Nporučíka, takže v tom má taky prsty) zkrátili trasu vlaku jen do Frenštátu (dříve Veřovice), ale nasadili na ni i staré vagóny s nechutným zeleným (Rejže, byl fialový, jinak to sedí:) koženkovým posezem. Lysaři pamatujete ten pohodlný polstrovaný vláček, kterým jsme se přibližovali ke startu podzimní Tour de Lysá.Tak to už je vzdálená vzpomínka, na kterou si musíme nechat zajít chuť.
První kilometry nabíráme ve Frenštátě. V lese se potvrzují mé obavy, že bychom mohli narazit na bláto. Děckám se to pranic nelíbí, stále remcají, ani sníh jim později není útěchou. A v tom se ještě znavená Viktorka dožaduje pití: "Tati, já chci kokolu!" Pižvovi strnuly rysy, naskákaly mu vrásky, pozvolna začal šedivět zbytek jeho porostu. Kdo byl jeho zachráncem, který zvolal: "Já mám kokolu," pochopitelně strejda Rejže. V tuto chvíli se stávám Viktorčiným nejlepším kamarádem, s kterým se drží za ruku, kouluje se sním, nechává se od něj nosit a přitom mu něžně zpívá do ouška. Největším naším šlágrem bylo Prší, prší. Taťka je rázem odstaven na vedlejší kolej, marně se dožaduje její ruky, marně ji chce nosit. Nést mohl akorát nelibost nad tím, že pozvolna přichází o dceru. V tolika letech udělat tak osudnou chybu a jít na hory bez kokoly, to mi fakt hlava nebere.
Při výstupu na Javorník
zasažen jsem šípem amorovým,
nevím ani kde se vzal,
sám jsem to fakt nečekal.
Kdo je ta dívka skvělá,
která mě tak uhranula.
Toť Viktorka Pižvy Jedličky,
spojení jsme spolu navždycky.
Čím to bylo, čím to je,
že mi nedá pokoje.
Je to kokolou nápojem pravým,
doufám, že nám láska nezrezaví.
Zároveň všichni ožívají včetně Honzíka, který do té doby sotva plete nohama. Závěrečné stoupání nezdolává po serpentinách, ale jde nezadržitelně přímo k vrcholu. Používá k tomu převážně drápání po čtyřech a plazení po břichu. Jelikož sněhu není zrovna mnoho, zanechává za sebou nepřehlédnutelnou blátivou stopu. Docela by mě zajímalo, co na jeho původně modrou bundu, říkala po návratu domů rodinná pradlena Renča?! Potvrzují se tady i mé letité zkušenosti, že když se omladina nějakým způsobem zabaví a dostane chuť k další cestě, je schopna zdolat i sebeprudší kopec. Pražák se Strunkou by mohli závidět.
Pro romantické snílky jsou vrcholové partie jako stvořené. Dědovi Mrazíkovi s berlou Mrazilkou se podařilo odvést poctivou práci. Indurajn tady mohl dokonale ukojit svou vášeň (fotografickou). Jak se mu to povedlo posuďte sami na fotogalérce. Na chatě učíme Viktorku moje jméno, na první pokus ještě chybuje, když mi říká strejda Režije. Následně jméno svého nejoblíbenějšího strejdy zvládá na jedničku. Moc se nám na chatě líbí. Děcka mají svou kokolu (číšník nestačí nosit) a my kvasnicový příborský Bon. Polda se s našimi přísedícimi pouští do debaty jak co nejrychleji vystřízlivět. Na to je přece odborník na slovo vzatý, není-liž pravda. Plníme i hladné žaludky a na závěr se loučíme Radhošťskou hořkou.
Po nezbytné sněhové válce nad chatou se pouštíme dolů do Veřovic. Cestou učím Viki novou písničku - Vyrostla štíhlá jedlička. Pižva mi taktně naznačuje, že ji zpívám špatně, protože jedlička není štíhlá, ale malá. A kdo jiný by to jako měl vědět než on, který nese příjmení Jedlička. Následuje sázka o flašu Praděda, 2 týdny poté mi ještě stále nebyla doručena. Nevím na co, Pižva, čekáš? Ve Veřovicích nás překvapilo příjemné nádražíčko, které bylo nádherně nasvícené.
S Pižva týmem se loučíme v Polance. Při loučení jen stěží zadržuji slzy, když vidím zpoza okna mávající Viktorku. Nic na plat snad se brzy opět shledáme. Naše další kroky nás nezadržitelně směrují do Klenby. Cestou z Polanky ještě voláme Nporučíkovi, ať přijde vysvětlit svou dnešní absenci a neopomene sebou vzít nějaký díl Zemana. V Klenbě se ocitáme v poválečném období prostřednictvím vraha, který se skrývá v poli a lodi plující do Hamburku.
Toto putování nabralo s dětmi zcela novou dimenzi. Pevně věřím, že to nebyla akce ojedinělá, protože jsme si ji všichni dosytosti užili. Je překvapivé, co tříletá holka dokáže udělat se zájezdem přestárlých třicátníků (doufám, že se nikdo neurazí).
javornická galérka
