Fotky

Akce Ohře 2007
z pátku 10. na středu 15. srpence

      Na klasické vodě jsem ještě nebyl. Rafty, ty už tady byly, ale jen tak se nechat vést vodou pěkně dolů po proudu, občas přenést nějaký ten jez, zažít adrenalin na peřejích a jet s partou lidí a zažít srandu v soulodích a hospodách, tak to mi v aktivitách přece jen chybělo. Dostal jsem nabídku od Klenbovníků sjet s nimi Ohři. Jeden z krajů mnou stále moc neprobádaný a tudíž jsem neváhal. Ve středu před odjezdem jsme se vše podstatné (hlavně teda pro mne) dozvěděli od vedoucího zájezdu Štyka a relativně připraveni jsme tedy mohli vyrazit...

Kvalifikace v Klenbě a odjezd do Sokolova
aneb rychlá noc z pátku na sobotu

      Jako každá jiná správná akce má i Ohře 2007 svou klasifikaci. Kdo by čekal, že bude jinde než v Klenbě, byl by zcela bláhový. Po šesté večerní jsem dorazil do Klenby jako první a jal se číst "tu spravnu vodacku brožuru" řeky Ohře, na kterou jsem dosud nenašel čas. Čas příjemně ubíhal stejně jako varování brožury před rychlou vodou a po sedmé hodině se "fotbalový stůl" už patřičně zaplňoval klasifikanty i ostatními zvědavci, kteří zřejmě byli zvědavi, zda přece jen někdo z nás nevyměkl;-)) Během minulých dní se vodní stav na Ohři více než vylepšil a tak byly i Štykovy chmury rozehnány. Přišel (jak se na vedoucího zájezdu sluší a patří) včas a rozdal vodní žluťácké dresy, takže během několika minut se nám podařilo vytvořit v Klenbě docela slušné žluté peklo.
      Jak čárek na našich lístcích povážlivě přibývalo, blížil se i čas odjezdu "našeho" autobusu. Ono pomalu ty uvozovky nejsou na místě, protože řidič naším žlutým peklem v tak pozdní (22:46) hodinu byl zřejmě docela zaskočen, nicméně na obvyklý ostravskovečerní rituál nástupu pouze předními dveřmi zcela sympaticky rezignoval. I autobusu, jak koukáme, žlutá barva sluší. Ve Sviňákově máme zhruba půl hodiny čas (ta se ještě protáhne o zcela mizivých těžkodrážních dvacet), takže valná většina usedá ke svým ostraVARům u Šimka (humus pivo z Hlučína), zatímco my s Nadporučíkem odcházíme do mé práce pro věci a nabalení potřebných zásob na cestu. Pitný režim je třeba dodržovat...
      Zatímco v Klenbě se naše osmnáctihlavá parta držela dvou oddělených stolů přesně podle svých známých, pravá předvodní družba začíná nástupem do spacího vozu Expresu Excelsior. Naše kupé bylo vybráno za centrální chlastací prostor, takže lehátka došla svému účelu až hodně dlouho po půlnoci. Zato bránice a putující štamprle byly v neutuchající permanenci. Aby taky ne! Bylo třeba přece zjistit, co jsme kdo zač, aby voda měla patřičnou úroveň. Tahle fáze začátku se projevila jen kousek později, kdy se ukázalo, že budeme skutečně soudržná parta. Jediným zodpovědným ve vlaku byl tak vedoucí zájezdu Štyk, který po prohlídce přejezdu v Polance se slovy: "... šraňky jsou dole, jdu spát," ulehl na horní lůžko a usnul spánkem spravedlivých. My ostatní jsme debatili podle svých potřeb a cesta se mi mlží spánkem a alkoholem kdesi ve dvě ráno kolem České Vepřové...

Sokolov (202,6řkm) - Královské Poříčí - Loket (190,1řkm)
a také frajeři, měkoni a bahnivá Věrka/Věrek, 12,5řkm

      Poprvé jsem se probral před Roudnicí a marně hledal Říp. Byl zahalen mlhou a já byl smutny. Smrad ústecké chemičky mne opět přikoval k lehátku, takže celou krásnou hnědouhelnou pánev jsem prospal a vzbudil se až ve Varech, kdy už jsem se jal sledovat tok Ohře, kolem níž teď několik kilometrů pojedeme. Výška vody byla docela slušná, řekl bych až povodňová, ale zůstávám v klidu. Do Sokolova je času dost. Tam vystupujeme někdy po deváté hodině. Nejprve to vypadá, že snad ani nevystoupíme všichni, nicméně paní vedoucí našeho vagónu si všechno hlídá a čeká než vystoupíme úplně všichni. Teprve pak zavírá dveře a my koukáme, kde to vlastně jsme. Okolí nádraží je totiž skutečně neutěšené, navíc voda před východem dosahuje velikosti malého jezera, takže jdeme hromadně počkat do příjezdu lodí do nedaleké nonstop herny. Pohled na pivo mi však dělá nevolno a tak se raději dobrovolně posílám do "centra" města pro turistické známky. Uvozovky jsou v tomhle případě zcela na místě, neboť na mne padá z města docela deprese. Ani pár dotazů náhodně procházejících, kteří neví, kde mají centrum natož infocentrum, mne neuklidňuje a u Hornického domu, který vévodí něčemu jako náměstí, svou snahu balím a vracím se zpátky za ostatními.
      Ti už jsou u vody a zatímto Bartič s Flinym a Štykem mají jasno, ostatní hodně váhají nad zvýšenou a rychle se pohybující řekou Ohří. Věrka si naštěstí vzhledem ke svému stavu ještě neuvědomuje, do čeho jde, takže nakonec i ona, pak Polda s Ferdou a mladí Lišáci, tedy čtyři lodě, za údivu a obdivu nás ostatních, vyplouvají se svým Ahoj v Lokti. Nám ostatním měkoušům teprve na mostě dochází, že jsme udělali chybu. Teď však hledáme nějaký spoj. Marně. Autobusy tady jezdí jen velmi zlehka, takže nezbývá, než počkat hodinu na nejbliší vlak, který nás dopraví do Nového Sedla u Lokte. Zatím jdeme zasednout do penzionu u vody a dáváme vyprošťovací polévku a pivo.
      Nádraží v Novém Sedle vykazuje notnou dávku socialistického brutalismu á-la osmdesátá léta, kdy pokusy o architekturu skutečně hodně narážely na nedostatek čehokoliv pěkného a třeba taková světla v nádražním vestibulu nás všechny doslova dostaly a raději se jim vyhýbáme. Jeden nikdy neví... Novým Sedlem procházíme zcela bez zájmu, koukáme, do jakých budov lze narvat rádobysupermarket a cestou po poměrně rušné silnici marně vyhlížíme domorodci slibovaný hřbitov. Ten je až u cedule Loket, nicméně pořád se hlásí už k hodně vzdálenému Novému Sedlu. Tady už cesta ale alespoň začíná prudce klesat do údolí a my vyhlížíme siluetu hradu. Ta se skutečně objeví, ale až kousek před městem. Loket je typicky utopený hrad mezi okolními kopci. Tady nás také vítá šílená silueta nezvykle (na zdejší poměry) vysokých paneláků. Sen šíleného architekta. Všude kolem je stále tak nějak neupraveno. Je vidět, že místní moc kladný vztah k svému i okolí nemají...
      Historické centrum Lokte je takový Štramberk s hradem. Jen hospod je tady na můj vkus málo a jsou přeplněné. Zato tady mají i hrad a ten vypadá skvěle. Jako magnet na turisti zcela určitě funguje. Společně si ještě procházíme celé městečko, koukáme na bouřící jez pod hradbami a následně už se dělíme. Zatímco většina odchází kempovat, s Nadporučíkem jdeme na menáž. Hospoda Švejk má jako jedna z mála volná místa, zato vyšší ceny a neuvěřitelnou pomalost. Taková se skutečně dneska nevidí. Jídlo slušné, ale závěrečný lístek hrůza - cizí a o kilo více. Omluvili se jen tak mimochodem, doba vyřízení by byla v Klenbě na dvě pivka, takže se už těšíme za ostatními. Dáváme se ještě na průzkum železničního tunelu i mostu, koukáme na druhý jez, který odvážlivci zřejmě sjeli a dále po toku míříme ke kempu už po správném levém břehu.
      Kemp je po předchozích deštích dost slušně podmočený, ale jinak jde o sympatické místo, kde bude radost pobejt. Naše stany už stojí (děkujeme!), Věrka spí a ostatní se pomalu osvěžují nápoji. Výčepní areál má nebezpečně sympatická křesla a gauče, ve kterých nebude problém rychle usnout, což nám koneckonců Fliny už nějaký čas statečně předvádí. Gambáč12 do kelímku za čtvrtsta a jinak typicky stankový sortiment. Rychlá obsluha a při zážitcích i rychle ubíhající čas. Teprve navečer zjišťujeme, že cesta lodí byla hodně veselá, Polda s Ferdou vedli na množství koupaček, nicméně Věrka - Bahňák je ještě překonávala i v dalších disciplínách, jako třeba samostatný výstup lodi nebo kopřivová koupel. Krom toho, ale celkem mlha, Loket nepamatuje zřejmě nikdo (jen Bartič si vzpomíná na to, jak hladil kozy na břehu...), takže vlastně nezbývá než vše vyzkoušet o den později na vlastní úniku. Jak řekl správně vedoucí zájezdu: "Odtud už není úniku!" V jedenáct zacinkala obsluha na zvon pro poslední objednávku a nějakou hodinu poté už usínáme únavou ve stanech.

Loket, 190,1řkm - Svatošské skály - Karlovy Vary, 176,1řkm
aneb první kontakt s vodou

      Ano. Zkoušel jsem několikrát raft (Norsko a Rakousko), olejovou vodu kdysi v pubertě na Žermanici, ale tohle byl můj první kontakt s vodou divokou na kánoi. Domluvili jsme se s Nadporučíkem, že bude dělat háčka a s ostatními před polednem, patřičně posíleni před cestou, vyrážíme do prvních říčních kilometrů. Hned pod kempem jsou vyznačeny peřeje, ale ty s ostatními v pohodě zvládáme. Kritickou se nám stává až větev pod peřejemi kousek před Svatošskými skalami, kdy Nadporučík prudce nahýbá své tělo a ... jsme pokřtěni. Paráda, jako vždy reaguji smíchem a zjišťuji, že stojavá voda není tak vrtkavá, snažíme se dostat loď ke břehu a tam už vyléváme vodu. Ještěže máme tak super sudy, které jsou pevně zaháknuty, takže o to méně máme práce. Zbytek cesty až pod Svatošské skály už je v pohodě a vychutnáváme si krajinu kolem.
      Svatošské skály jsou první nácestnou zastávkou při naši společné pouti po Ohři. Krásné místo na světě, z nějž dojem kazí pouze místní hospoda, která si je patřičně vědoma svou exkluzivitou a fakt nechápu, koho jiného než vodáky by zde čekali. Proto každý dáváme jen pivko s polévkou a jdeme se mrknout na skály. Jsou krásné, skaláky se to po nich jenom hemží a přístupné jsou v pohodě po visuté lávce. Navíc tady v suvenýrech ještě dostáváme i vytouženou turistickou známku. Vládne všeobecná spokojenost, takže se můžeme vydat na další část cesty.
      V levotočivém oblouku pod Svatošskými skalami nás čekají poslední dnešní peřeje, pod nimi Doubí a to už se blížíme ke krajskému městu. Těsně před ním je ještě jeden odporný jez smrti, který obcházíme a to už jsme pohodovou přírodu kolem vyměnili za ruch města. Z obou stran zástavba a my pomalu doplouváme ke kempu. Ještě závěrečná rovinka a úvodních čtrnáct kilometrů máme s úspěchem za sebou. Ubytováváme se v kempu u loděnice, nad kterým se tyčí přímo odporná betonová lávka, která nás spojuje s protějším shopping parkem. Parkujeme lodě a jdeme stavět stany. Jsme vyhládlí a moc se těšíme na večeři.

Švihák lázeňský
naše návštěva lázní

      Když se nám všem podařilo ubytovat a zcivilizovat se, dělíme se na několik skupin. Jedna, ta nejhladovější, míří rovnou do čínské restaurace v shopping parku, s Nadporučíkem se vydáváme do centra a díky naší skvělé (dez)orientační schopnosti míjíme jediný most, kterým se lze dostat do centra a nakonec se dostáváme ke kruháči pod Thermalem tradičně: pótrati. To už nás na něm čeká Bartič a mladí Lišáci, které, totálně dehydrované a hladové táhnu do kopců. Ano, po devíti letech jsem zatoužil kouknout do starých dobrých míst. Smíchovský pavilon se sice jmenuje už Plzeňský, ale jinak je stejně přívětivý a kuchyně výborná. Neváhám ani tentokrát a objednávám koleno, se kterým se budu nakonec nosit ještě pěkně dlouho celými lázněmi. Vše splachujeme pořádnou plzní a masterem a vydáváme se za ostatními, kteří se mezitím hlásí, že jsou na cestě do lázní.
      Zatímco my klesáme do lázní kolem Thermalu, jehož brutálnost a zašlost totálně koresponduje s okolními domy, ostatní se přibližují přesně z opačné strany a procházejí kolem pravoslavného kostela. Vary skutečně za těch devět let zkrásněly, všude na člověka dýchá opravená secese a tak jedinou vadou na kráse je, že po sedmé hodině tady skutečně chcípá pes. Obchody zavírají, vřídlo je vypnuté a tak procházíme tímto podivným městem dále. Všude kolem ruština, nejen mluvená, ale i psaná, a nad módou, kterou zde diktuje ruská společnost, se člověk musí pozasmát. U staré kolonády se konečně všichni potkáváme a Štyk coby správný vedoucí řííká, že když nenavštívíme Pupp, jako bychom ve Varech nebyli. Má pravdu a tak jako správní lázeňští šviháci kráčíme dále proti proudu řeky Teplé.
      Kdo se bojí, nesmí do lesa. Říkáme si většina, která vchází do hotelového baru. Je vidět, že obsluha je tady zvyklá na leccos, takže se nad naší garderóbou nikdo nepozastavuje. V klidu lázeňského šviháka objednáváme devět piv a hned platíme litrem: "To je dobrý, zbytek je pro vás." No, moc to nebylo, pouhých deset korun, což Polda nemohl nějak vydýchat a snažil se po svém číšníci usmlouvat. Marně, jedině, kdybychom si vzali celý sud, pak by byl za čtyři litry. No nekup to! Mne spíš taková nabídka zrovna tady docela překvapila. Ale už asi chápu, jak to tady dělá Bartoška;-) A plznička v Puppu? Chtělo by to více vytočit a nebo přijít o festivalu. Jinak nic moc. Ještě musíme otestovat zdejší toalety a hodnotíme, že celkově nás Pupp nijak nenadchl. Inu, obyčejný hotel...
      Někdy kolem deváté, to už se setmělo, domy jsou nádherně nasvětlené a tak se snažím fotit. Marně sháníme nějaký sympatický bar, kde by měli ještě otevřeno. Marná snaha. Štyk s Flinym se tak zastavují na hambáče u McDonalds a kousek před Becherem konečně nacházíme spřízněný klub - otevřeno mají, volno také, takže zasedáme a objednáváme. Nuda, pivo tu je snad jen za dvacku, ale více než dvě se do nás stejně nevejdou, protože únava docela dopadá. Klub je zajímavě vyzdobený a rámy bez obrazů, ovšem s cedulkou s údaji, působí na rudém plyši bizardně. Po našem odchodu se nám nějak zasekl uvnitř Polda, který asi stále rozdýchával cenu piva v Puppu, takže si snad ani nevšiml, že po návratu z WC nesedí u stolu nikdo. Po jeho vysvobození se pomalu došouráváme ke kempu a únava velí - spát!

Karlovy Vary 176.1řkm - Hubertus - Dubina - Kyselka - Radošov, 158řkm
aneb pohoda Slavkovským lesem

      Snídaně nám vskutku nijak moc nešla. Asi to lázeňští šviháci včera poněkud přepískli. Ale po desáté hodině už začlo rejdění kolem stanů, balení věcí a v jedenáct už všechny lodě postupně vyplouvají na Ohři. Průjezd centrem města není žádná sláva. Z jedné i druhé strany vysoké zdi a i soutok s Teplou je tak dokonale maskován soumostím, že jej vlastně všichni projedeme bez sebemenšího povšimnutí. První zastávkou se nám tak stává až první jez - U Solivárny, který si jdeme všichni prohlédnout. Nebudí v nás velkou důvěru a tak se nakonec v soulodí vypravuje šest statečných. A vida, nešlo o nic světoborného. To jen člověk neuvyklý plavbě musí své meze snesitelnosti přeci jen posouvat kousek po kousku. Ostatní tedy nasedáme do kánoí a pouštíme se za ostatními. Hlavní cesty se nám začínají vzdalovat a my si rádi opět přivykáme příjemnému říčnímu klidu. A právě tady, pod Vary máme asi nejdelší úsek, kde jedeme všichni v jedné soulodi. Bartič coby vrchní šutrolog sleduje vztyčen cestu a my ostatní víceméně reagujeme na jeho pokyny. Obzvláště jeden povedený šutr, na který jsme najeli, způsobil, že jedna z dámských osádek udělala zřejmě světový rekord a před převrhnutím jako na skokanském můstku byly nejvýše položenou lodí nad hladinou...
      Vše se po předchozím karambolu napravilo během pár chvil a my se dál v soulodi plavili až přes Svatý Hubertus. A ten se nám s Nadporučíkem stal osudným. Před námi jej projely dvě posádky, jenže my jsme to narvali přímo do protivlny a vlastně půlku celé téhle divoké vody jsme projeli pěkně "po svých." Jen jsme se snažili hledat pádla, držte loď a pomalu se přibližovat se ke břehu. Tam na mne přišel klasický záchvat smíchu z blbosti, Nadporučík vytáhl pivo, aby jej "šikovně" nejdříve neotevřel normálně a pak ani nůžkami, načež až posléze zjistil, že kdesi v peřejích ztratil svůj apartní klobouk. Stane se. K nám se ještě přidal u břehu Ferdovci a s nimi jsme už pak vyhlíželi, kdeže jsou ostatní. Mladí Lišáci si Hubertus dali taky jen tak bez lodi a postupem času jsme se nakonec sešli v pořádku. Takže jsme s Nadporučíkem byli jediní se ztrátou kytičky.
      Pod Hubertusem se tok řeky opět sklidnil, jen cesta na pravém břehu a troubící náklaďáky čeřily jinak poklidnou plavbu v soulodi. První občerstvovnou se tak stal až hostinec U Dvořáků na Dubině. Tady mají vodáky rádi, je to vidět i na stěně, kde visí všechny klíče, jimiž se Ohře otevírá. Výborné knedlíky (po kyselu i po sladku) celkový dojem z hospody jenom vylepšily. Tak snad zase někdy příště AHOJ! Čeká nás posledních asi sedm kilometrů cesty...
      Plujeme dále v soulodi a po pár peřejích přichází nejbizardnější místo na naši cestě. Kdysi lázeňské domy na Kyselce zde drží už jen silou vůle, mnohé už jsou zralé na zbourání a nevypadá to, že by tohle divně zakleté šípkové království měl někdy někdo vzbudit. Věru smutný pohled na zašlou slávu. A tak jediným pozitivním místem je opravovovaný starý most, který v tichu projíždíme. Pod ním nás čeká dnešní největší 300m dlouhá peřej a za ní se už tok řeky sklidňuje. Blížíme se ke konci dnešní cesty. Kousek před kempem nás překvapuje nádherný krytý dřevěný most. Jak se později dovídáme, šlo o most na historické zemské cestě z Prahy do Chebu a byl obnoven teprve nedávno. Most nám signalizuje, že jsme v Radošově a pár minut za ním už voda stojí. Blížíme se k jezu, který je zcela nesjízdný, ale to je nám úplně jedno, protože před ním naše dnešní cesta končí.

      Radošov je malá dnes už nevýznamná obec. Kdysi na hlavní zemské cestě (jak jsem psal), dnes už tady ani vlaky nejezdí. A tak je dřevěný most uprostřed obce doslova spásou. Obnovili jej před čtyřmi lety a je skutečně nádherný. Zatímco ostatní zašli z kempu rovnou do nejbližší hospůdky, já s Nadporučíkem a Bartičem jsme zašli hledat turistickou známku. Jak už je v těchto krajích zvykem, marně. V penzionu Na špici jsme tak dali aspoň jednu Plzeň a vydali se na cestu zpátky za ostatními. A dobře jsme udělali. Zbytečně jsme nepřetížili místní kuchyň a objednávali postupně. Zatímco půlka stolu se bavila, druhá byla unavená, tak nějak mrtvá. A po setmění se pak stal doslova zázrak. K vedlejšímu stolu totiž zasedli dva kytaristi, z toho jeden Rus. Nejprve nás zaujali plným stolem, později hrou a právě po setmění pak nabídkou, že zahrají klidně něco od Nohavici. A to byla bomba! V naprosto netradičním ruském aranžmá, se skvělou technikou se vzácně atmosféra obou stolů propojila a všichni jsme se vzbudili. Taková malá ruskočeská družba. No paráda! Až někdy o půlnoci oproti původnímu plánu se vracíme potěšeni zpátky do kempu. Máme super zážitek na vykládání, kór, když ještě Polda chytil svou prudící náladu, kterou vše korunoval...;-))

Radošov, 158řkm - Vojkovice nad Ohří - Perštejn - Klášterec nad Ohří, 132,5řkm
Královská nejdelší a nejprudší etapa

      ... a my s Nadporučíkem hnedka do vody. Při startu! Jak poznávám za pár chvil, bude s Nadporučíkem hodně veselo. Je prkenný jak sviňa, takže se hnedka dáváme do soulodě a pomocí zavěšených (nečistých, totiž rumových) alofoků se pokoušíme můj háček aspoň trochu ožrat;-) Řeka nám opět o poznání klesla, zahýbá doprava a poměrně často peřejí. V soulodi to sice moc rychle nejede, ale snažíme se pádlovat více, takže zase velké zpoždění za ostatními nemáme. Pod Velichovským mostem nás čekala nejdelší peřej na celé řece, ale zdaleka nebyla jediná, takže vybírání vody z lodi je téměř nepřetržitou činností. U Hradiště nestčíme ani v tom fičáku vnímat, že se zleva vlévá nějaká Bystřice, kolem Hradiště se krásně otáčíme a ve Vojkovicích poprvé zastavujeme.
      Zatímco Nadporučík ihned běží zjišťovat, jak to bude večer s našimi spacáky ve vlaku, my ostatní zasedáme do hospody na bývalém nádraží. A hospoda to byla hodně netradiční - vyžraná. Jakákoli objednávka končí totální nezdarem a tak se ukázalo, že dříve příchozí měli štěstí a dostali aspoň polévku. Nám ostatním stačila plznička a hlavně bylo třeba odpočinout před další namáhavou cestu. Máme před sebou čtrnáct nonstop kilometrů.
      A jakých, nádhera! Míjíme mlýn na pravém břehu, údolí se zavrtalo mezi kopce a jen občasný vlak nejdřív nalevoboku a pak napravoboku je nám společníkem. Také spousta chat a chalup, u některých je dokonalý pažit nebo třeba nějaký ten vodník číhající na zbloudilé vodáky. K tomu peřej za peřejí a nádherné výhledy na hory. Před Stráží se přidává už cesta, začínají občasné skály a peřeje se prodlužují, což se nám hodí, protože ani souloď pak není moc pomalá. Ještě více než třísetmetrová peřej pod Okounovem a zastavujeme pod mostem jej spojující s Perštejnem. Konečně zastávka!
      Čas máme skvělý a tak se hotel Slunce stává naší poslední občerstvovnou před cílem. Výborná kuchyně a hlavně únava nás doslova přikovala ke stolům kolem kulatého ohniště. I tady mají vodáky rádi. K tomu šikovná obsluha a pár piv. Nadporučík opět marně shání známky, ale také odbíhá kouknout na ten dostavěný/nedostavěný jez, který je před námi. Povídá, že nic moc a ´že nás asi čeká opruz s přenášením...
      Bohužel se nemýlil. I Štyk seznal, že tenhle jez je nejetelný a všechny nás čeká útrpný, snad kilometrový pochod. Nechápeme, jak dneska může někdo nechat postavit tak naprosto příšerný jez. S přestávkami docházíme všichni do areálu jakési bývalé továrny a z posledních sil nasedáme do lodí. Čeká nás sada posledních osmi peřejí a závěrečný olej. To už se jen tak vlečeme nekonečnou rovinkou a spíš než vodu vychutnáváme okolní siluety Klášterce. Škoda, že nebudeme mít čas, projít si tohle bezesporu zajímavé místo. V šest hodin totiž naše pouť deinitivně končí u jezu, kde se vyloďujeme, balíme věci, čistíme sebe i lodě a strašným fofrem upalujeme od Ohře na nádraží. Taxíkem za osm na kilometr!

Supercity Excelsior: Klášterec - Praha - Sviňákov

      Trocha času na nádraží nám zbývá na dvě/tři pivka a dokoupení zásob na cestu. Zjišťuji, že ponor naší lodi Nadporučík celou cestu zvyšoval litrem rumu, takže o zábavu bylo rozhodně postaráno. O tu první se nám však postaral nádherný hnědouhelný revír v plné své kráse. I rodilý Ostravak musí uznat, že teprve tahle díra v zemi je čistá deprese;-) V Ústí jsme si fetli ještě trochu té Setuzy na usnutí a Kristýnka vyhrála soutěž v hledání Řípu po tmě. Odvážlivci pak během hodinové pauzy v Práglu zašli na hambáče na Václavák, zatímco já střežil ve spánku kupé...
      Před pátou hodinou přistává náš expres na sviňákovskou ranvej a teprve teď mnohým z nás dochází, jak rychle ty báječné čtyři dny utekly. Bylo skvěle, vážení! Jako parta jsme si báječně sedli, po čtyři dny nedocházelo k žádným konfliktům, ba naopak se užilo smíchu na vodě i vedle ní více než dostatek. A rozhodně bude na co vzpomínat. Díky!
      P.S. Fliny povídá: "Potkáme Bůčka u Šimka? Tuším, že tam bude ladit formu před šichtou!" Omyl, nebyl tam Bůček, byla tam Lucka z Klenby a né před šichtou, ale po ní. Zřejmě dlouhá Klenba to byla...

Fotogalerie

Hledáte všechny fotky z Ohře?
      Jako každý jiný plně soukromý web máme omezenou velikost místa, kam bychom mohli uložit fotografie. Všechno dneska stojí peníze. Proto jsme zajásali, když jsme našli web www.Rajče.net, kde je možno uložit libovolné množství fotografií. Jednoduše si každý vytvoří své konto, stáhne si jednoduchý prográmek a může si vesele ukládat své fotografie. Jsou v rozlišení 700 na 530 a lze k nim přidávat jakýkoli text. Šikovná služba bez jakéhokoli "ale." Můj účet najdete na adrese Medd14.rajce.net a fotky z této akce potom na dvou adresách. Na první najdete Indurajnovy fotky a na druhé pak fotky Štykovy.