Tatranská fotogalerie
... Priečne sedlo - Zbojnická chata ...
... Veľká Studená dolina ...
... kalamita ...
... Pleso Štrbské ...
... električky ...
... symbolický cintorín ...
Tatry 2007
od úterý 11. do neděle 16. září
Když za mnou Klenbovníci přišli, zda s nimi nepojedu na dovolenou do Vysokých Tater, neváhal jsem ani sekundu. Který Čech by tam nerad jezdil, vzpomínky a zvědavost taky zapůsobily, takže bylo rozhodnotu. S blížícím se termínem a po báječné zkušenosti na Ohři jsem se pak těšil stále více. Pořád jsem si ale nějak podvědomně myslel, že půjde spíš o akci chlastací než turistickou, ale hned první "rozběhová" tůra, kterou jsem si vymyslel koneckonců sám, určila, jakým směrem se náš pobyt bude odvíjet...
Teprve po dvou měsících od akce samotné se mi v hlavě utříbily všechny vzpomínky, abych byl schopen o akci napsat. Odbýt ji pár řádky totiž nejde, protože jde skutečně o jednu z nejpovedenějších letošních akcí. Asi jste už všichni nějaké povídání o akci slyšeli, ale třeba si budete chtít vzpomenout na to, jak jsme se v létě měli ve Vysokých Tatrách:-)
den první: úterý 11. září - příjezd
vedoucí dne: Nadporučík
Příjezd a ubytování do Tater, konkrétně ve Štrbě jsme absolvovali ve dvou přílivových vlnách. Tu první jsem tvořil s Nadporučíkem a naši cestu jsme začali o půl desáté ráno na Sviňákovském nádraží rychlíkem (napsal bych spíš pomalíkem), který nás zvolna odvážel do Žiliny. Někde za Těžkým Češínem posíláme poslední levnou sms a po příjezdu do Žiliny dostáváme pořádný hlad. Masaryčka, tedy hlavní ulice od nádraží do centra, jinak taky hlavní obchodní bulvár už nemá ten lesk, co kdysi. A nebo jsem si už zvykl na to, že i u nás města zkrásněla. Kdysi byla Žilina skutečně zjevením v klasické šedině. S obědem mám jasno: Jdeme Za bránu, tam vždycky dobře vařili. Jenomže tam skutečně vaří i dneska dobře, poáč vevnitř je plno a na zahrádku v deštivém počasí rozhodně náladu nemáme. Obcházíme ještě pár ulic a nakonec nacházíme čínsko pizzerii (zajímavá kombinace...) se dvěma menýčky za klenbovních 75 Sk. Jenže tady příbuznost s Klenbou končí, poáč by si čestmír měl udělat výlet, aby pochopil, jak může také menu vypadat. Oba s Nadporučíkem nestíháme nad fantazií kuchaře a oba dva jsme evidentně omáčkoví. Jo, tady to by to šlo:-)
Po té, co jsme spláchli kvalitní pokrm slovenským gambáčem už mezi kapkami deště míříme zpátky na nádraží, odkud nás po chvíli odváží přeplněný rychlík Dargov k Tatrám. Nějaký problém? Nikoli, sedáme rovnou do jídelňáku a člověk otrlý službami JLV opět nestíhá, že i v něčem takovém, jako je jídelňák, může být mile a útulno. Navíc plznička za 30Sk, no nekup to! Cesta nám tak uběhla a po druhé hodině už přistáváme na štrbské ranveji. Zataženo a docela zima nás vítá ve stejné výšce, jako bychom byli na Pustevnách. Hlavní chatu nacházíme celkem rychle, ale bez ostatních se nám nechce rozhodnout, zda využít nabídky paní domácí jít spát až dolů do Štrba-city. Proto jen skládáme věci a jdeme prozkoumat okolí.
Kdysi jsem jezdívával na Štrbu do obytných vagónů, které patřily ČD. Jsou sice stále na svém místě, ale jejich stav je více než smutný. Jdeme tedy raději proběhnout okolní les a najít nějaké houby. Jaké je naše překvapení, že stejný nápad a o hodně dříve mělo podle obrácených klobouků už mnoho lidí, takže naše první tatranská návštěva lesů končí nezdarem. Ano, tady na Štrbě je pořád lesů dost. Stejně tak se kalamita vyhla i Štrbskému Plesu, takže vlastně zatím nepoznáváme žádné následky předloňské katastrofy.
po návštěvě lesa jdeme s Nadporučíkem prozkoumat nádraží, kde jsou hned dva bufíky, jeden pochybný bar a mini prodejna potravin. Dobrý počinek pro příští rána. Bar nás však nijak nezaujal, proto pokračujeme dále bahnitou cestou k motorestu u hlavní silnice. Ano, tady se skutečně zastavil čas. Jen ceny se zvedly, ale jinak přesně tak to tady vypadalo už před osmi lety. Už tenkrát byl interiér značně omšelý, takže žádná změna. Dáváme urputný Urpín a skvělou čočkovou polévku, kterou přinesou v míse. Skvělý nápad. Vykládáme o plánech na další dny, koukáme do mapy, občas napíšeme skupině B, kde se zrovna nacházejí a postupně se znovu oblékáme, protože není nejtepleji.
O půl šesté večer přijíždí motorizované sekce, dáváme s nimi jedno a odjíždíme se ubytovat. Nabídku na jiné ubytování striktně odmítáme a už se zabydlujeme v našich dvou slujích. Dlouho se nezdržujeme, jen pár kalíšků na rozjezd a už se přesunujeme zpátky na nádraží. Bar Zubačka je prázdný, nepočítáme-li pingla a jeho noshleda, kteří se naší přítomností moc nevzrušují a až po dalším kole kulábru přináší neskutečně špatně načepované pivo. Vůbec nechápe, co se nám nelíbí, nicméně druhé a třetí bylo přece jen o poznání lepší, takže se odrážíme až po něm. Zkušeností s motorestem bylo pro dnešek dost, takže raději jdeme dále směrem k hotelu, kde nás pro pozdní hodinu odmítají (však už je skoro devět, ne?) a záchrannou stanicí se nám tak stává místní pizzerie, která jako by z oka vypadla Karolině v Klimkovicích. Jo, tady to půjde a Topvar teče proudem až do půlnoci, kdy se začínáme přemisťovat (je to z kopce, jde nám to samo:-) k domovu. Závěrečný stoupák nás však tak rozproudí, že nakonec vykládáme snad až do dvou. Pár kelišků náladu vylepšilo...
den druhý: středa 12. září - ,,rozjezdová´´ tůra
Štrbské Pleso - mostíky - Vodopád Skok - Mlynická dolina - Nízké Kozie Pleso - Capie Pleso - Bystré sedlo 2314m - pokus o sestup do Furkotské doliny - opät Bystré sedlo - Štrbské Pleso stejnou cestou...
vedoucí dne: Indurajn
Budíček před sedmou hodinou ranní se zdá být tím nejhorším, co nás čeká v Tatrách hned druhý den. Náš stav je odpovídající včerejšímu paření a ani nadmořská výška, která obvykle eliminuje kocovinový stav, nějak nechce dneska pomáhat. Každopádně v zubačce jsme ještě zcela určitě "připojeni" a pokus o odpojení na Štrbském plese zhatil Polda tím, že vytáhl placatici. Koukáme kolem sebe a nestíháme, jak tady příroda (hlavně lesy) jsou stále v superlativní formě. Zřejmě jako zázrakem se vichr z hor (doslova) vyhnul tomuto místu.
Výstup ze zubačky byl asi stejně jako pro mne, tak i pro ostatní, čistě virtuálním zážitkem. Dáváme se hned směrem k mostíkům, procházíme kolem hotelu Fiz a někde nad námi tušíme vodopád Skok. Teď však konečně měníme asfalt za přece jen příjemnější půdu pod nohami, i když se ani zdaleka nedá říct, že jdeme po chodníku. Spíš korytem potoka lze nazvat tohle bořeniště. Vítr kolem nás stále sviští jen v korunách stromů, které však stále více měníme za kleč. Už slyšíme i stále intenzivnější hučení Mlynice a občas už nám začíná i docházet, že stoupáme do hor. Nevím, jestli funím řidším vzduchem, nebo jen permoníkům dochází, že tady jim definitivně pšenka nepokvete.
První výškový tábor rozkládáme pod vodopádem Skok. Vody je v něm více než bylo ještě před nedávnem a je vidět, že tající letní sníh, který si ještě dosytosti užijeme, pěkně nasycuje mohutnost vodopádu. Činíme pokusy o fotky, nicméně stále rychleji se pohybující mraky nám moc šancí k focení nedávají. Tak ještě jednu na zahřátí a po kluzkých balvanech začínáme stoupat nalevo od vodopádu: "Tady to jako půjde nahoru?" Nevěřícně koukáme zespod na Bartiče, který coby český kamzík už mává z půlky vodopádu. Nadporučíkovi dneska králíci moc dopře nedupou, takže kolem Plesa nad Skokom procházíme sami a koukáme, jak příroda kolem nás kouzlí. Jen směrem nahoru je stále hustší mlha.
Cesta kolem Nižného Kozieho Plesa stále nekompromisně stoupá, začíná první sníh křupat pod nahami a my z něj máme pochopitelně radost. Tady se také kryjeme před nepříjemným větrem v druhém výškovém táboře a nabíráme síly na definitivní útok na sedlo. Cesta stoupá po rozviklaných velkých šutrech, jejichž mezery pak vyplňuje sníh, takže občas už začíná i zábava. U Capieho plesa naposledy zastavujeme. To už kolem není skoro nic než mlha. Druhý břeh plesa už jen tušíme stejně jako cestu, kterou budeme stoupat. Tak půl kilometr před sedlem už šlapeme po trvalé sněhové pokrývce. Občas hledáme stopy před námi, které by určily další naše kroky a stoupání nám jde stále hůř. Těsně pod sedlem se už doslova brodíme ve sněhu a tak s oddechnutím vystupujeme na hřeben Furkotského štítu.
Jestli jsme v sedle, však jen tušíme. Cesta do Furkotské doliny není kolem nás ani v náznacích, značky jsou beznadějně zaváty sněhem a navíc je z téhle strany sníh vyfoukán do dokonalé ledové krusty. K tomu všudypřítomná mlha, že by i Rákosníček pukl závistí, takže hledání značky je skutečně problém. Navíc fučí, takže se nechceme nijak zbytečně zdržovat. Nakonec po půl hodině všechny pokusy vzdáváme a dříve než nám zmizí i naše stopy, se vracíme zpátky na hřeben. Jenomže tím pro nás nic nekončí, protože cesta dolů, kdy absolutně netušíme, kde by skončila naše pouť, kdyby nám podjela noha, je vlastně ještě větším očistcem. Dostávám strach. Až v místech, kde už se jakštakš dá chodit potkáváme zoufalce nám velmi podobné a sdělujeme jim své zážitky. U některých nad výbavou kroutíme hlavou, jsou na tom ještě hůře než my. U lidí, které pak ještě později potkáváme u Capieho plesa už vůbec nechápeme, kam se tak pozdě vydali. Navíc ani netuší, co je čeká a tak je varujeme. Tady také zakládáme sestupový tábor a čekáme, až se zase sejdeme všichni dohromady.
Dneska nám skutečně hory ukázaly, že dokážou být drsné. Ano, sám jsem si to vymyslel. Ono je skutečně něco jiného vběhnout do hor v červenci a něco jiného teď v září, byť máme pořád léto. Klesáme dolů, někdy rychleji, jindy pomaleji a i počasí se přece jen malinko vylepšuje. Nikomu není moc do řeči, každý zřejmě uvažuje nad tím, jaké jsme měli štěstí. U Skoku potkáváme už docela hodně lidí, cesta už je příjemnější a místy vysvitne už i sluníčko. Pohled do údolí od ústí Plesa nad Skokom je impozantní. Touhle dírou jsme se vážně vyškrábli nahoru? Pod vodopádem pak ještě jednou zastavujeme, Bartič má nutkavou potřebu přijít na kloub tomu, jaktože ta voda padá shora dolů a vydává se vodopád pozdravit přímo. Ostatní si dáváme zaslouženého frťana, protože tohle byl vážně úlet.
Cesta klečí a borovicovým lesem až na Štrbské Pleso se nám zdá absolutně nekonečná. Tudy že jsme šli dopoledne? Tupě šlapeme po šutrech, nemá už ani smysl počítat a pořád se nemůžeme dočkat kýženého asfaltu, na který jsme ráno tak nadávali. Konečně jsme se dočkali. Hotel FIZ se svými vysokohorskými cenami nás vítá a i když si sedáme, máme pocit, že nohy pochodují dále bez nás. Plznička za pade (no nekup to!) nám dává pocit: Ano, tady jsme doma. O chvíli později přichází i Nadporučík a také si užívá neadekvátních služeb za neadekvátní peníz. Po páté hodině opouštíme Pleso a sjíždíme zubem do Lieskovce, kde se rovnou stěhujeme do "naší" "Karoliny." Dneska tady ale není tak příjemně jako včera a i obsluha je nějak uvadlejší. Nicméně i tak zkoušíme sledovat slovenský fotbal a nakonec vydržíme do devíti, kdy se začínáme přesouvat k domovu. Utahaní a unavení. Nohy nás jen tak tak donesou...
den třetí: čtvrtek 13. září - Priečne sedlo
zubajda / nekonečná električka / Starý Smokovec - Hrebienok - Zámkovského chata - Malá Studená dolina - Téryho chata (2015m) - Päť Spišských plies - Priečne sedlo (2352m) - Strelecké polia (2130m) - Sivé Plesá - Starolesnianské pleso - Sesterské pleso - Zbojnická chata (1960m) - Dlhé pleso - Vareškové pleso - Veľká Studená dolina - vodopády Studeného potoka - Rainerova chata - Bilíkova chata - Hrebienok - Starý Smokovec - Štrbské Pleso (Furkotka) / Štrba
vedoucí dne: Štyk
Po prvním zahřívacím a zcela nenáročném dni tedy mohlo dojít na první pořádnou tůru. Vstávání nám šlo až podezřele lehce a Štyk a Bartičem připravená vaječina z hub byla tím pravým ranním elixírem, stejně jako živá voda na vypálení červa. Zubajda v osm hodin se nám stává pravidelným přibližovadlem a nejinak tomu bude i dnes. Jenže už první část dnešní tůry je extrémně náročná a to aniž bychom udělali pár kroků. Jak je to možné? Přeprava električkou do Smokovce je spíš poprava a obzvláště Bartič to nesl těžce. Je fakt, že cestovat hodinu je opruz. Krajina, kde ještě předloni stával les, se přece jen brzy ochodí. Na druhou stranu je vidět daleké okolí. Ale kdyby se některé úseky zrychlily, nebylo by to vůbec od věci. K tomu si přidáme jako bonus za každou zastávkou (i tam, kde jsme nestáli...) hlášení o tom, že se máme označit v označovači a na tik je zaděláno. Nakonec nás přece jen po deváté hodině vyplivne ta divně hranaatá električka ve Starém Smokovci a jdeme se podívat, kolikpak stojí svezení na Hrebienok. 130 skorokorun je nám vážně líto dát za ty dva kilometry a tak vyrážíme pěkně po svých. Před dvanácti lety (jak si matně pamatuji) se šlo celou dobu lesem. Dnes je do poloviny step, ale za to se před námi v plné kráse skví Lomnický štít. Pane jo, na ten se taky dá vylézt pěšky?
Počasí se rozhodlo, že našeho trápení bylo dost a ukázalo nám svou vlídnější tvář. Sotva jsme konečně došli na kraj lesa, rozešůi jsme se do rojnice a začali hledat hřiby. Co kdyby náhodou, že jo? Vystoupat kolem lanovky na Hrebienok není žádná náročná tůra. Mezitím stará lanovka přejela kolem jenom dvakrát a já se ji pokusil v lese zvěčnit. Tuhle neděli totiž definitivně dojezdí a nahradí jo nová, mladá. Ta se nezakecá...:-) U chaty na Hrebienku se nijak zbytečně nezdržujeme, protože lanovka vychrlila další dávku turistů a raději než se rozejdou našim směrem, vyrážíme. Míjíme Bílikovu chatu a po červené střídavě stoupáme a klesáme k rozcestí na dStudeným potokem. Odtud začíná cesta stoupat po klasické tatranské magistrále, kterou tvoří dokonale srovnané obrovské kameny. Leč až zase tak rovné nejsou, takže na nějaké kochání okolní přírodou to přeci jen není. Cesta se stále více zakusuje do svahu nad Studeným potokem, míjíme několik vodopádů a za necelou hodinu od Hrebienku stojíme před Zámkovského chatou na břehu Malého Studeného potoka. Chudák horal Zámkovský si v tomhle neutěšeném kraji vybudoval za první republiky na stáří chatu, kterou musel po "Vítězném únoru" opustit. Za odměnu jej nechali dělat provozního na Bílikově chatě, jenže i tam někomu vadil a jako buržousta jej vystěhovali z Tater, se kterými byl sžit. Humus. To vše se můžete v příjemně vytopené chatě dočíst a dát si k tomu třeba Staropramen za stejný peníz jako na Štrbském Plese. To je zase jiný humus...
Nicméně nám pauza hodně pomohla, takže jsme se pustili s vervou do dalších kilometrů po zelené značce, která nás po levém břehu potoka vede vzhůru Malou Studenou dolinou. Lidí přece jen ubylo, ale i tak je poznat, že jsme na jedné z exponovaných tras. Po pár minutách se před námi otevírá mohutný val mezi štíty, na jehož vrcholu tušíme Téryho chatu. Cesta pod tento val je stále pohodová, jen kleč ustoupila a lidí houstne. Přece jen je to dále zabíračka. My však po včerejším tréninku máme pro strach uděláno a jako kamzíci šlapeme nsvižně nahoru. Nakonec i jednoho originálního kamzíka vidíme, jenže než vytáhnu foťák, mizí, mrška jedna, kdesi za skaliskem. Jako první kamzík naší party přichází k Téryho chatě klasicky Bartič. Stejně jako v Zámkovského chatě máme i tady štěstí, že ihned po našem příchodu se uvolňuje jeden stůl. Tady už mne 40 skorokorun za pivo skutečně mile překvapuje. Scházíme se po několika minutách všichni a začínáme spřádat plány na další postup. Nadporučík nekompromisně nechce jít dále, mně a Panu Janovi je to jedno, takže se rozhodneme potom, až venku na vlastní oči uvidíme, kamže bychom měli vyrazit.
Už jen první pohled při rozhlédnutí kolem Téryho chaty napovídá, že žádné viditelné sedlo se nikde kolem nenachází. Muselo by být hodně šikovně schované. Všude kolem jen samé štíty. Chvilku rozhodování a nakonec Pan Jan volí variantu návratu s Nadporučíkem. Můžeme si tedy s Karlem Poláčkem říci, že Nás bylo pět, protože kdoví, kolik se z nás ještě uvidí. Se Štykem a Bartičem tedy zahajujeme výstup na Priečne sedlo. Zprvu se cesta jen tak ledabyle točí kolem pěti Spišských ples, občas stoupá, místy bývá docela úzko a z protisměru potkáváme lidi, kteří nás od dalšího postupu odrazují. "Tohle známe ze včerejška," říkáme si a vzpomínáme na včerejšek. Nakonec vystoupáme na vrchol hůrky (v porovnání s okolními velikány), kde sedí poměrně velké množství lidí, kteří koukají na ty šílence, kteří se snaží vylézt na Priečne sedlo. Co my? Budeme jenom koukat? Ani náhodou! Potkáváme tři lidi, co s námi seděli u stolu, z čehož maník brouzdá po Tatrách jen tak v kraťasech, předbíháme je a slézáme dolů k patě Pričneho sedla. Tam už víme, že není cesty zpátky. A kdo by to také chtěl!?
Pěkně krok za krokem jako husy šlapeme s patřičným odestupem za sebou. Stoupáme pomalu. Přece jen je tady už vzduch docela řidký a co třicet kroků odpočíváme. Úvodní pasáž, kdy se šlo přece jen relativně dobře, máme za sebou. Jsme v půlce a i přes občas létající led pohoda. Druhá polovina cesty je však mnohem drsnější. Začínají řetězy, které jsou namrzlé nebo mokré a občas i pod sněhem. Bez rukavic ani ráno (díky, Poldo!), pěkně po jednom od skoby ke skobě postupně a pomalu stoupáme. Jde to zatraceně pomalu a stále hůř. Poslední úsek mezi skobami už je skoro na rovině, ale já už jedu na doraz. Štyk s Bartičem mne hecují, ale já si raději ještě chvíli odpočinu. Koukám pod sebe, tady bych vážně zhučet nechtěl. Tak ještě pět metrů a dobyt!!! Priečne sedlo je NAŠE! Pocity? Prvních pět minut mám pocit, že je po mně. Ruce ani nohy neslouží, bolí jako šlak a já dýchám (spíš sípám) jak tráboš na kopci. Až po pěti minutách začínám vnímat okolí. Koukám pod sebe na další tři zoufalce mířící k vrcholu, pak koukám, kam budeme klesat, teprve potom vnímám, že vídce než tři se na tohle sedlo stejně nevlezeme a nakonec teprve začínám vnímat po uklidnění to nádherné panoráma všude kolem. To je nášup! Suverénní Lomničák je na dosah a takříkajíc hned vedle, nádherné štíty všude kolem, famózní pohled "do pekel" všude kolem dolů a nádherné azúro. Ano, za tenhle zážitek to tady skutečně stálo!
Štyk i Bartič prvních dvě stě metrů klesání řeší jednoznačně - po prdeli. Já však necítím nohy ani ruce, takže vše řeším sestupem. Pomalé řešení, ale nemám rozhodně pocit, že bych byl schopen brzdit. Po nějakých těch dvou stech metrech se dostáváme na náhorní plošinu, po které nás čeká dlouhý a místy i vyčerpávající pochod. Proč? Sněhu totiž neubylo, je ho tak metr a každou chvíli se propadáme, což zdržuje a navíc po teřtím propadu chytám křeč do nohy. Paráda. Nicméně cesta se snaží stále klesat, takže se člověk aspoň nezadýchá a my už zase valíme jako kamzíci. Cesta přes Strelecké polia je nádherná. Jsou krásné výhledy všude kolem, občas plesa (Sivé, Strelecké a jiné) a člověk vůbec navíc netuší, kudy se dá jít dolů, protože všude směrem dolů jsou jen neuvěřitelné, ale nádherné rokliny. po nějaké hodině chůze se cesta snaží traverzovat, naopak vynechává přímé přechody roklí, takže si sice něco najdeme, ale zase máme šanci pořádně si prohlédnout hory. Občasné ledopády kdesi nad námi dokreslují drsnou, ale krásnou atmosféru hor, které nám skutečně přejí. Díky za to počasí! U starolesninského plesa už začíná mizet pod nohami sníh, párkrát si i zastoupáme (bolí to!) a po pár chvílích už stojíme před novou Zbojnickou chatou. Dnes už má i elektriku, nabízí i ubytování a ceny jsou opět v pohodě. Dáváme pivo, nějakou tu energii sbalenou na cestu a odpočíváme před poslední dlouhou tůrou, která nás čeká. Na chatě je příjemně, tak kam spěchat:-)
Zbojnickou chatu opuštíme před třetí hodinou. Na úhlu dopadajících slunečních paprsků je už vidět, že podzim nezadržitelně přichází. Cestou dolů Velkou Studenou dolinou totiž hory rozehrávají další koncert - hra světla a stínu. Půlka Dlhého plesa leží utopenou ve tmě, zatímco ta druhá je nádherně prokreslená. U něj taky naposledy používáme řetězy a od něj už cesta klesá k Studenému potoku, který křížíme na dřevěné lávce. Těsně před ní je pak vidět ještě naposledy Strelecké polie, kde jsme byli před nějakými dvěma hodinami. Cesta, po které jsme šli, je celkem patrná, jen v Priečnem sedle se už válí mlha. Ještěže jsme už o kus níže. Cestou potkáváme lidi, kteří teprve stoupají ke Zbojnické chatě a nějak nechápeme, kamže se tak na večer teprve hrabou. Možná budou spát nahoře, těžko říct. My však tupě šlapeme směrem k vodopádům Studeného potoka, kterých se ne a ne dočkat. Už i ty šutry na cestě pořádně otravují a cesta je nekonečná. Po hodině se však přeci jen hučení potoka přibližuje, míjíme rozcestí, kterým jsme prošli ráno a sestupujeme dále do údolí. Vodopády mají vody spoustu, takže hučí tak, jak mají a jsou nádherně modré. Na nějaké obdivování však nemáme moc času, protože Polda s Nadporučíkem nás už čekají na Hrebienku.
Pod vodopády míjíme nejstarší turistickou útulnu v Tatrách, totiž Rainerovu chatu, ale je tam hodně lidí, takže kupuji jen turistickou známku. V Bílikově chatě je o poznání lidí méně, jenže to už nás zase žene čas, takže někdy v pět hodin (za pouhé dvě hodiny od Zbojnické chaty!) se potkáváme s ostatními. Už nás je zase pět. Paráda. Vykládáme, Štyk prudí, že nejsou koloběžky tak dlouho, až si jednu vyprudí a my ostatní se pouštíme kolem lanovky dolů zase po svých. Na nekonečných planinách, které teprve teď v zapadajícím slunci vypadají obzvláště děsivě, klesáme dolů. Jenže ještě předtím jsme se v lese rozdělili a tak se stalo, že u električky nakonec nejsme všichni. Já s Poldou dáme ještě pivo v místním vyžieráku (zdaleka nejlevnější v celých Tatrách - Tatran za 20 - cena odpovídá samo deci i kvalitě). V električce nám nakonec chybí Bartič. Než jej seženeme, ujede mu i přípoj do Popradu a my se nakonec rozhodujeme najít slušnou hospodu na Štrbském Plese. A povedlo se. Přímo na nádraží je Furkotka, kde mají nejlepší a nejlevnější Plzeň a bohatou a velmi slušnou kuchyň. "Jo, tady to pude!" A tak nakonec i Bartič šťastně dojíždí, dává jídlo a dolů domů pak nakonec jedeme až posledním zubem. Ještě hodinu pak panáčkujeme, jenže únava vítězí velmi, velmi brzy.
den čtvrtý: pátek 14. září - Tatranská magistrála
zubajda / nekonečná električka (Označte se v označovači Part two) / Starý Smokovec - Päť prameňov - rozcestí na magistrále - Slavkovské plieska - Sliezsky dom - Suchý vrch - Batizovské pleso - sedlo Pod Ostrvou - Popradské pleso - chata Kapitána Morávku - sedlo Trigan - Štrbské Pleso / zubajda / Štrba
vedoucí dne: Bartič
Stejně jako včera ráno tak i dnes si dáváme (a všichni doufáme, že naposledy) šílenou jízdu pomalou električkou do Starého Smokovce. Oproti včerejšku je navíc zubajda i električka o poznání plnější a také vydýchanější. Bartič se jen silou vůle drží od zoufalství. Do na zítra plánované Lomnice se už vážně nepodíváme. Tady musím také říc, že Nadporučíkovi bylo ráno nějak šoufl, takže oproti nám zůstává a dělá si vlastní program. Chystá se na hřiby, zatímco my jdeme samozřejmě tůrovat. Nějaké hřiby nás tady přece nezajímají! ... Oproti včerejšku je dnes tepleji a už od rána je obloha doslova vymalovaná. Ve Smokovci někteří sháníme turistické známky, jiní směnárnu a všichni se pak navzájem čekáme u památníku na vichřici kousek od kulturního domu. Památník tvoří jednoduché žulové bloky, na kterých jsou umístěny cedulky přispěvatelů a to jak osob (třeba Žigi Pállfy), organizace, tak i města. Nechybí Ostrava, jen Klimkovice mají zřejmě svých problémů s Malíkovými fontánami před zámkem i na náměstí dost, takže chybí:-)
Stejně jako včera i dnes začínáme výstupem kolem lanovky na Hrebienok. Teplo je skutečně větší, takže bundy odkládáme ještě na kraji Smokovce a po chvíli měníme i směr a držíme si modrou značku, která nás přivede na tatranskou magistrálu. Po nějaké půl hodině se dostáváme do tady tolik vzácného lesa, kde okamžitě vítězí potřeba hledání hub nad potřebou se kamsi šplhat. A vskutku po pár okamžicích hlásíme první úlovky. Ani obora chránící jakýsi zdroj pitné vody jehož plot jde těsně kolem naší cesty není pro Štyka překážkou a už je za plotem a sbírá a sbírá a sbírá... Je to skutečně neuvěřitelné, jak rostou. Nakonec zjišťujeme, že nemá valný smysl se vzdalovat od cesty, protože nejvíce jich roste právě v bezprostředním okolí cesty. Samozřejmě jsme na sběr zcela nepřipraveni, během chvíle máme volné igelitky plné a tak ještě než vystoupáme na magistrálu, není kam sbírat. Nebylo to zrovna dvakrát prozíravé hned takhle na začátku tůry sbírat, poáč kdo se s tím teď bude nosit? Jenže příroda se neptá, že Bartiču? :-) Míjíme Päť pramenov (ani vlastně nevíme jak...) a o chvíli později nás modrá značka přivádí kousek nad Lysou horu (1356m) na rozcestí, kde už poznáváme staré známé dláždění tatranské magistrály. Tady už lidí povážlivě přibylo a protože máme rychlost tradičně vyšší než průměrnou, neustále předbíháme a předbíháme...
Magistrála stále stoupá, je nádherné počasí a občas jsou i parádní výhledy na Nízké Tatry, které jsou dnes jen jakoby kamenem dohodil. Taky pod námi začínáme vnímat tu dva roky starou lesní apokalypsu a teprve teď si uvědomujeme, jak je ta žlutá step pod námi obrovská. Jen občasné horské chaty, silnice a v dálce bíle svítící paneláky popradského Svitu. Nekoukáme však jenom dolů do údolí, ale i pod nohy a právě kousek od Slavkovských plies nachází Bartič toho pravého hřiba. Pěkně na cestě pod klečí. Tomu se říká pravá hřibová turistika. Kolik toho asi nasbíral Nadporučík?
Pod Sennou kopou se nad námi na chvíli smiluje magistrála a k Sliezkemu domu klesá. Tenhle brutální panelák se tady vážně nehodí, ale chápu, že odněkud je třeba pořádat výplazy na nejvyšší horu Tater. Ten však vynecháváme a na nějakou hodinu se nám velmi pohostinnou stává terasa s dokonale vyleštěným parapetem, kam usedáme a dáváme zasloužená pivka. Je skutečně nádherně, slunce má sílu, pálí a Štyk už nám začíná patřičně rudnout. Plánujeme další postup a pro dalšího Žabanta se posílám do horské sloje, ve které sice plápolá oheň v krbu, ale je tak nehorázně vymrzlá, že je mi místně příslušné čašníčky velmi líto, že tady musí trávit čas. Beru piva a rychle se jdu ohřát zpátky na terasu, kde už mezitím Štyk čistí tu houbovou nadílku a hlavně větrá, abychom nedonesli dolů už jen houbové pyré.
V jednu hodinu odpoledne už přece jen přichází chvíle, kdy je třeba zvednout kotvu a vyrazit na další cestu. Podle mapy máme před sebou ještě tři hodiny cesty. Prvním záchytným bodem je Suchý vrch, kde to je jen nějakých sto metrů výškových, jenže cesta se s námi nemaže a pořád stoupá až k Batizovskému plesu (další stovka), které původně považuji za vrchol a šeredně se mýlím. Nicméně tady na chvíli dáváme oddych, vodu živou a pokračujeme dále po červené poté, co žluté směrem do údolí dáváme vale. Magistrála stále stoupá, místy se objevuje opět sníh a pod Klínem se dostáváme na nejvyšší místo do výšky 2060 metrů, kde už Štyk halí své rudé čelo a Bartič spočívá také, zatímco páni Jani teprve přicházejí. Máme toho šlapání všichni už plné kecky. Na dohled už máme sedlo Pod Ostrvou, odkud bychom měli začít řádně klesat. Teď si však ještě naposledy vychutnáváme pohledy kolem sebe i pod sebe, kde stále operuje vrtulník při stahování dřeva do údolí.
Sedlo pod Ostrvou je zvláštní místo, kde se zcela mění tatranská magistrála. Zatímco dosud jsme sice spíš stoupali, nicméně v poklidu, ten sešup dolů na Popradské pleso je úchvatný. Už jen ten pohled dolů! Tady by byla parádní černá sjezdovka. Nám však nezbývá než v serpentínách, místy v poklusu, ale každopádně za neustálého předbíhání, klesat dolů. Bartiče navíc vyprovokoval jeden starý polák, jehož kamzičí styl jej dráždil. Nedohnal jej, nicméně násskok si před námi vytvořil slušný. Během půl hodiny se tak ocitáme u plesa. Nádherné místo, navíc vzhledem k času už tady opět rozehrává příroda kouzlo světla i stínů. Nádhera. Chata Kapitána Morávku nás nijak nenadchla (ono vůbec všechny stavby tady v Tatrách tady mají takovou, ehm, jak to říct - upadající úroveň) a placené záchody za deset (základní tatranská sazba) jsou jen k dokreslení koloritu.
V horách nad námi se začínají kupit mraky, ješě jednou naposledy koukáme na ten neuvěřitelný krpál na Ostrvu a vydáváme se kolem rozcestí směrem an Rysy po čerevné na Trigan. Opět tudy cesta prochází po klasickém chodníku, navíc je tady naučná stezka a já aspoň díky ní už vím, co je Limba (mimořádně vytrvalá zakrslá borovice). Cesta z Triganu na Štrbské Pleso sice klesá, ale je nekonečně nekonečná. Jako na vysvobození koukáme na mostíky a za pár okamžiků už procházíme kolem Plesa.
To už se nám nahlásil Nadporučík, že za chvíli bude taky na Plese. Stíháme ještě koupit košík u stánků a přeložit do něj houbové pyré z igelitky. A vida, jako mávnutím kouzelného proutku se objevuje Nadporučík a nestíhá, s jakým úlovkem se vracíme. Konečně i okolní pocestní do košíku zvědavě nahlížejí... Za takovou tůru si zasloužíme pořádný oběd a Furkotka to jistí. Následuje několik plzniček, únava, odpočinek a v osm večer pak jedeme snad nejpomalejším zubem zpátky k domovu. Tím však dnešní zábava nekončí, protože jdeme prohlížet fotky na kulturku a taky vykládáme se sousedy zase někdy až do půlnoci.
den pátý: pátek 15. září - kRysy, symbolický cintorín
zubajda / Štrbské Pleso - sedlo Trigan - Mengusovská dolina - Wachterka - chata Pod Rysmi - Wachterka - Mengusovská dolina - Popradské Pleso - symbolický cintorín - sedlo Trigan - Štrbské Pleso / zubajda / Štrba
vedoucí dne: Polda Pan Jan, kdo jiný...
Jestliže předchozí dva dny byly co se týče počasí naprosto ukázkové, předposlední den našeho pobytu v Tatrách začíná zcela jinak. Budovy na Štrbském Plese jsou sice rozeznatelné, ale tatransští velikáni nejsou vidět ani trochu, protože ve výškách nad 1500 metrů se válí mlha. Nic pro nás, Rákosníček (že jsem si na něj zase vzpomněl...) by měl radost. My sedáme v pěti na tradičního zuba v osm, který je přece jen trochu volnější než včera. Na Štrbském Plese je počasí o poznání ještě horší, nekonečnou cestou na Trigan začíná krápat a my už zase předbíháme hromady lidí. To je na mne už docela příliš, navíc na rozcestí, odkud se odbočuje na Rysy už prší a já na davy lidí nemám dneska vůbec, takže než nás dojde Nadporučík, jsem rozhodnut, že další cestu na Rysy vynechávám. Bedna s věcmi na Rysy už je prázdná a tak zatímco Polda, Štyk a Bartič se jdou pokusit dobít Rysy, my s Nadporučíkem jdeme na grog do chaty Kapitána Morávku.
Skupina A zatím úspěšně předbíhá jednoho horala za druhým i přesto (jak sami po návratu popsali), že je bičoval vítr a déšť. Mlhu brali už jen jako logický bonus. S úlevou dobyli chatu Pod Rysmi, dali Rebela a dokonce měli i štěstí, že se na chvíli rozešla i mlha a mohli se rozhlédnout kolem sebe.
S Nadporučíkem jsme mezitím obešli Popradské pleso a zašli se podívat na symbolický cintorín. Magii tohoto místa začne člověk zřejmě vnímat až je starší a něčím si projde. Je to mystické místo, kde stále přibývají nové a nové desky. Nad některými se člověku tají dech, to podle toho, když zjistí, kolik let dotyčnému bylo, nebo třeba, že dotyčný zachránil život kamarádovi tím, že se pro něj vrátil a sám tam zůstal. Pak si člověk při pohledu na známé názvy míst uvědomí, jak na nás Tatry byly v předchozích dnech laskavé. Však kolik lidí zahynulo ve Studených dolinách, u Téryho chaty a dalších místech, které jsme si sami osahali. Jednoduše člověk odtud odchází zamyšlen, s úctou a pokorou. Zhluboka jsem se u místní kapličky nadechl, kouknul po okolních štítech, které jakoby zázrakem ukázaly svou krásu v jinak mlhavém počasí, a tiše jsem poděkoval.
Cestu od cintorína jsme zvolili po zelené značce a více než přírodě jsme se věnovali sbírání hřibů. Pár úspěchů jsme i měli a samozřejmě (jako už několikrát) nemělo smysl chodit nijak daleko od cesty a já si konečně našel svého praváčka. Cesta od triganu byla jako vždy nekonečná a už jsme se těšili, jak zapadneme do Furkotky a dáme pivo nebo třeba svařák. Každý podle vlastní chuti. Než jsme však do Furkotky došli, obešli jsme Štrbské Pleso, nechali se pořádně vyfoukat větrem a já se snažil najít místo, kde jsem se tenkrát nechal blejsknout.
Skupina A mezitím sešla zpátky do Mengusovské doliny, také navštívila symbolický cintorín a pod ním pak zvolila špatnou cestu, čímž se pánové dostali na asfaltovou cestu, která je dovedla k zastávce električky. Karamba! Čekal je absolutně nezáživný dvoukilometrový výšlap na Štrbské Pleso. Dost se zdrželi, na druhou stranu se ve Furkotce aakorát uvolnilo místo u našeho stolu, takže mohli v klidu přisednout. Ještě poslední vychutnání štrbského Plesa a pátým zubem sjíždíme do Štrby. Po spacifikování se nás pokusila naštvat paní domácí, která nás nakonec úspěšně smrskla do jednoho pokoje, čímž se z nás staly sardinky a tak abychom si ten vzduch nevydýchali, vydali jsme se do "města." A, ejhle, v motorestu není čepované pivo, takže nakonec končíme v "naší" "Karolině" naproti kempu, kde je však obsluha k uzoufání pomalá. Nicméně pomalu končíme náš pobyt a Pan Jan do nás láme užnevímkterou borovičku. Upřímně, naučil mě ji tady pít. Tady totiž, v těch horách, skutečně chutná!
den pátý: sobota 16. září - hubaríme pri Východnej
vedoucí dne: Štyk s Bartičem
Definitivně poslední vstávání v Tatrách. Všichni na jednom pokoji, takže musíme vstávat postupně a organizovaně. Potom balíme a pomalu vše nakládáme do auta. Oproti příjezdu se tentokrát nedělíme na dvě skupiny, ale naopak hodláme docestovat společně. Sbaleni odcházíme s Poldou na nádraží, Štyk s Bartičem v autě přijíždějí tamtéž a nakonec čekáme na Nadporučíka. Tady zafungovala špatná domluva, takže nás hledá všude, jen ne na nádraží. S Poldou dáváme jedno stánkové a i Nadporučíka se nakonec dočkáme. Nasedáme do auta a za relativně pěkného počasí opouštíme Štrbu. Výhled na hory je opět famózní a my nikam nespěcháme. Naopak se rozhlížíme po nějakém lese, který by snad mohl být zasypán hřiby. Těsně před Východnou nakonec jeden takový nacházíme, i když se nedá říct, že bychom byli jediní, které to zrovna tady napadlo. Dáváme si rozchod na cca hodinu a každý zkoušíme jiný směr. Zpočátku se moc nedaří, spíš než hřiby potkáváme obrácené klobouky a podpapíráky. Ale ke konci přeci jen les otevře svou pokladnici a pár sucháčů, kovářů a křemeňáků přeci jen vydává. Naprázdno domů nepřijedeme. O půl jedenácté porovnáváme své úlovky a jsme spokojeni. Pěkný závěr dovolené, říkáme si:-)
Cestou domů pak už vlastně nezastavujeme. Jen před Čadcou nakupujeme sýry v různém stavu i skupenství a naposledy přibrzdíme jen krátce na hranici. Pak už fičíme po dálnici přes Frýdek a po půl třetí zastavujeme u Bartiče ve Staré Bělé. O pár chvil později mne pak vyklápí doma. Tady by vyprávění mohlo končit, jenže my se scházíme o pár hodin znovu, tentokrát v domácí Klenbě a večer přijde i na promítání fotek, které končí někdy po deváté hodině. Teprve teď a tady končí super sportovní dovolená. Rozhodně je na co vzpomínat. Díky!
md;-))) 1.12.2007
Tatranská fotogalerie
... Tatranská magistrála, Sliezsky dom, Batizovské a Popradské plesá, sedlo pod Ostrvou
