hej, na světě je přece krásně....

Zrádný Lysohorský likér
a co dělat, když u Romanky a Marušky nám tak šmakuje

      Byla to hodně Lysohorským likérem provoněná Lysá hora. Po celé dva dny nám šmakovalo náramně. A proč ne, když vám tento nápoj nezaměnitelné chuti beskydských bylin servírujou úsměvy prozářené tváře Romanky a Marušky. S trochou nadsázky je možno říci, že tuto lahodnou lihovinu pili naši pradědové a prapradědové, vždyť její >výroba se datuje již od roku 1856.< Nevím jestli ji pili v takovém množství jako my a jestli po ní taky tak řádili. Snad budeme příště trošku ukázněnější a budeme konzumovat s mírou. Úvod máme tedy za sebou, nezbývá než se posadit, dát si kafíčko, zákuseček, labužníci cigárko a Strunka páreček. Pozor, začínáme!

      Lysá začala, dá se říci klasicky. Npor. se na sraz k autobusu jako jediný nedostavil. Telefon: "Kde jsi?". "Já jsem jel dříve, jsem ve Svinově u holiče!", pochopitelně bez toho aby dal někomu předem vědět. Já vím zíváte = nuda! Furt dokola. Jedině finanční pokuta snad některé jedince probudí z jejich celoročního zimního spánku. Já bych ovšem navrhoval trochu drastičtější procedury: svěrací kazajku, španělskou botu anebo třeba skřipec, ať už se z něj probudí. Trochu ostrý začátek? A vězte, možná bude hůře?!

      Na nádraží Ostrava-Střed jsme se sešli v nevídaném složení - 17 dospěláků + 4 děti + Npor.(O.-Kunčice). K životě ve vlaku mám jednu poznámku! Vidět Hujka a Punkera v tomto po šínách poskakujícím dopravním prostředku je opravdu vyjímečná událost, která se stane maximálně jednou za deset let! Nebo se oba stanou pravidelnými Lysaři? Nechme se překvapit. Rozhovor s dotyčnými se bohudík zatím nepodařil pořídit. Vítejte mezi námi pánové?!

      Frýdlant. Busem Malenovice. Rajskou bouda, vystupovat prosím! Vítejte v Beskydech! Původně jsem myslel, že pojedeme o zastávku výše, abychom ulehčili dětem. Simír měl však program, který byl s Rajskou a studánkou neodmyslitelně spjat. Klenbaři po výstupu z busu nedbali nebohýh dítek, která se vydala vstříc připraveným pokladům a jako zaslepeni se vřítili do nastražené hospody. A to byla zřejmě chyba, která ovlivnila veškerý průběh pátečního dění! Jít totiž do Veličků zatíženi dvěma Plzněmi (většina), nebylo tím nejlepším příslibem.

      Ještě než se ocitneme U Veličků dovolte pár autobusových rozhovorů, které jsou pro vás doslovně zaznamenány. Schumi přes uličku přísedící dívce: "Slečno dáte si po půlce? Nebo jste paní?" Na to Hujek: "Schumi dosáhl vrcholu v základním táboře." Schumi se o chvíli projevil jako slušně vychovaný synek, když nabídl svůj posed hodně pamatujícímu pánovi: "Pane pojďte si sednout!" Rejže kontroval: "Schumi seď, ty to potřebuješ více." V 11:00 Schumi stále v onom autobuse: "Já jsem zas najebaný jak osel." A měl pravdu. Do Veličků byl totiž posléze vynesen neboli dotlačen Indurajnem a Lišákem. Uvnitř měl zákaz konzumovat a nakonec jsme ho hanebně vyhnali s flaškou minerálky lapat čerstvý vzduch. A léčba zabrala! Voda dělá někdy se člověkem divy!

      U Veličků nás vítali Eliška, Melinka, Adámek a Honzík se svými milovanými rodiči, babičkou a dědečkem. Pusy měly celé mastné a umouněné od dobrot, které se tady vaří srdcem a s láskou. Za chvíli jsme se oblizovali i my, pokolikáté už to tady chválíme a kolikráte ještě budeme? Na chvíli odcházím za Schumim nasát trochu beskydského vzduchu, jestli je stále tak lahodný a po návratu se nestačím divit! Před každým se třpytí po dvou kalíšcích námi tolik milovaného Lysohorského likéru. Někdo poštenkroval Romanku a připomněl jí včerejší svátek. Ta ví co se sluší a patří a nadělení bylo na světě!

      "Nejpozději ve 14:00 odcházíme, abychom dorazili vrchol za světla"- zní varování z našich řad. "Cha chá" si bohužel řekli Vedoucí, Indurajn, Nadporučík, Polda a Rejže a začali se oddávat hrátkám už s nesčetněkrát zmiňovaným nápojem. Lišák, který stál s ostatními dávno před Veličkou chtěl tuto bandu zachránit a se slovy: "Počkejte, já je popoženu!" vstoupil dovnitř. Propuštěn na svobodu byl až za hodinu - podlehl neodolatelnému vábení Lysohorského likéru!

      V 15:00 opouštíme toto velmi příjemné místo a tady vážení by mohlo býti mému vyprávění konec. Poslední co pamatuju, je focení na Pomařské sjezdovce s Poldou a Lišákem. Dále znám vše jen z vyprávění, fotek a pár útržků, z kterých bych dal dohromady absolutní nic. Na vrchol se naše trio dostává v neuvěřitelných 18:45!! Od Veličků na Lysou za 3:45 je novým rekordem, ten však není vůbec ke chválení, ani medaili za něj asi nedostanem. Na vrcholu panovalo několikahodinové veselí, ale taky obavy o ztracené kamarády. Jako zachránce se soudkem na krku se obětoval Bártič. Když nás nalezl v hustém dešti a snažil se pomoci, přišla další sprška v podobě nemilosrdných nadávek! Tak hrdí starnoucí Lysaři oplácejí pomoc bližnímu! Bártič v Šantánu: "Do kosočtverců a čáreček jste mi nemuseli nadávat!" Synek je to z dubového dřeva, tak snad vše rozchodil. Sorry!!

      Na videu je zaznamenán unikátní Lišákův omlouvací proslov aneb jak mělo vše vypadat, když nás Bártič našel. Tady je přepis tohoto eposu:

Radku, Radku, já jsem tak rád, že tě vidím, ty můj kamaráde!
Petr volal: Radku, já též jsem rád, že tě vidím,
my oba jsme současně rádi, že tě vidíme.
Naše radost se rozléhala po okolních vrších beskydských hor.

      V Šantánu Nporovi vyloženě chyběl Jura, proto se chopil jeho profese. Do oka mu padl na zádech chvíli odpočívající Struna a rozhodl se mu udělat zákrok - rozkapat oči. Použil k tomu neobvyklou tekutinu, která se dává většinou jen do čaje, a to citrónku. Reakce jeho pacienta byla po procitnutí adekvátní k množství kyseliny v očích.
      Tak co tu ještě máme, co jste mi ještě vyprávěli? Ááá, tak tohle rozhodně nenapíšu, jak se Polda přivítal s Gabrielkou. Dále se na řadu dostávám k mé velké nelibosti já. Ač jsem zarputilý hospodský nespavec, v Šantánu mi po neskutečně dlouhých letech padla hlava únavou z náročného, téměř čtyřhodinového výstupu. Jelikož jsem během několika let pořídil stovky fotografií se známými klenbovními spáči, byla reakce mých obětí na mé zaváhání okamžitá! A krutá! Na mou hlavu, v místech kde se vlasový porost vytrácí, nakreslili fixem zlotřilci známý kosočtverc s čárkou uprostřed. Vy gizdi, já vám dám Pitkina!

      Polda v Šantánu výrazně ožil. Stačil jeden smažáček, pár půleček a byl zase jak rybička. Velmi se mu líbila sympatická paní Maruška, ostatně jako nám všem. Stále postával u okýnka a vedl zajímavé řeči: "Paní vedoucí, vy jste hmmmm to, geniální!" Stále za Maruškou nahlížel i malým okýnkem na odkládání nádobí. Vitold už se na to nemohl dívat, chytil Poldu za nohy a hodil ho i s jeho nesmělostí za ní do kuchyně. Ta dostala vzápětí záchvat smíchu, protože něco takového opravdu ještě nezažila.
      Další galapředstavení si na sklonku večera vystřihl Lišák. My Klenbaři jsme zpěvu velice oddaná cháska a když máme své dny, tak řveme jak o život. A nejinak tomu bylo i v Šantánu. Zpívali jsme co hrdlo ráčilo, až přišlo na známou Čobogaj něbogaj. Při refrénu nám zatrnulo, bo sme to fakt nečekali. Lišák zbrunátněl na maximum: "Čobogaj něbogaj, je to česky?", "Pojďme budeme zpívat jen česky" začal vést hrdý Čech dlouhou diskuzi. Názory by se přelévaly z jedné strany stolu na druhou ještě dnes, kdyby někdo nezačal zpívat: "Happy birthday to you, happy....." Tady již skončila sranda a s ní i tento vydařený den. Dobrou noc.

      Ráno jsme se všichni postupně potkávali u Marušky na snídani. Po napapání a několika rundách zazaněl dotaz: "Kdo chybí?" "Čobogaj a Pitkin!" Ti zatím při popíjení tekutin z vlastnch zahrádek vzpomínali na včerejší noční výstup. "Nechápu kde zmizel Indurajn" vyřkl Rejže řečnickou otázku. "Vím naprosto přesně, že na Lukšinci s námi ještě byl" odvětil Čobogaj a měl nezvratný důkaz. "Měl jsem čtyři řízky a teď nemám nic, tak tam musel být. Rejže: "A nesnědl si náhodou řízky dva?" "Ne, to v žádném případě." No, nakonec jsme zjistili, že dotyčný s námi od Veličků vůbec nešel. Lukšinec jsme trefili, tam opravdu byl, ale odtud se ztratil nejen nám, ale i zbytku výpravy, když vzal roha na Ostravici (viz jeho vyprávění).

      Věrka nás ráno seznámila se svými nočními "postelovými" zážitky s Nporem. Neděste se, spali sice spolu, ale každý na jiném patře poschoďové postele. Na Věrku a na podlahu vedle ní padaly během divokého Nadporčíkova snu shora ponožky, kšiltovky, peněžka. Na závěr se ozval ohlušující úder kovových hodinek, který vzbudil už tak hodně zneklidněného Vedoucí zájezdu vyspávajícího na ranní zabíjačku.
      Vedoucímu by se sice nemělo odporovat, ale to co si dovolil při večerním podepisování pohledu do Klenby hraničí s drzostí, ba přímo s arogancí vůči nám podřízeným. Na pohled se podepsal Já Štyk. Ale mezi námi Klenbaři byl, je a bude jen jeden Já! "Jak si to mohl dovovolit já jsem Já, copak on je nějaké Já?!" právem se rozčiloval Maro. Ten vše přece jen ke své spokojenosti vyřešil, své Já několikanásobně zvětšil oproti Štykově Já.

      Nevím jak je možné, ale již druhý rok po sobě jsme nebyli schopni udělat vrcholové foto se všemi účastníky!! Když ti Klenbaři chvíli nepostojí. Z hospody zkátka nejsme schopni odejít organizovaně. Vrcholovka je tedy pořízena jen v sedmi lidech + Schumiho flaška, která s ním putovala ruku v ruce po celé dva dny.
      Při sestupu se na chvíli rozestoupily mraky, tak se snažím Věrku nějak naaranžovat, aby to přírodě příliš nekazila. Zkrátka se z ní pokouším dostat co to jde: "Mysli třeba na Cruise nebo Swarzeneggra." "Pchá ti mě nezajímají" a poté vykřičela na celé Beskydy jen stěží uvěřitelnou větu: "Panebože, ať mě konečně přefikne!" Od té chvíle nastal v našich řadách zmatek, protože jsme nevěděli o kom byla řeč a každý se bláhově domníval, že právě o něm. Zaručeně se prý ale nejednalo o Věrčina pronásledovatele Sváťu Skopala.

      Celá výprava se střetává, jak jinak než U Veličků, kde jsme povedenou "Lysou 2010" zakončili naším oblíbeným "lékem."

Za rok naviděnou REjže

      Jestli si myslíte, že je na světě pouze jeden článek, jste na velkém omylu! Souběžně vznikl i Indurajnův pohled na část lysohorského pochodu, tak tedy čtěte prosím!

      Možná jste už taky zažili něco podobného: Jednoho krásného dne si s dobrou náladou a vidinou povedeného dne zajdete koupit do pokladny na nádraží lístek do první třídy výletního vlaku. Čekáte parádní víkendové svezení solidním vlakem. Už na nástupišti, když vidíte přijíždět poněkud dýchavičnou mašinu, si říkáte, že se ještě uvidí, jak celá cesta nakonec dopadne, nicméně si ani náznakem nenecháte zkazit pohodovou náladu. Dokonce ani řádně omšelý vůz či kupé vás s vidinou skvělého víkendu nijak nerozhodí. Tak si sednete na relativně slušné místo (samozřejmě nikoli k oknu, poáč tam už je obsazeno) a odhodláni ke všemu dobrému se necháte vézt i vést vstříct nevšedním zážitků...

...Lysá podle Indurajna

zbytek lysohorského výkvětu