Tatry 2010

<<< TATRY 2010 >>>
<a href="http://www.weblight.cz/chatbox/?id=34551">Chatbox weblight.cz</a>	mraky s deštěm do konce pobytu, ale s úsměvem na tváři (po borovičce) VYSOKÉ TATRY aneb v dobrovolném borovičkovém zajetí Jak už se stává zvykem několika posledních let, část klimkovických „Klenbařů“ vyráží za vysokohorským dobrodružstvím v téměř nezměněné sestavě, tentokrát do Vysokých Tater. Oproti Julským Alpám přibyl „ztracený syn“ Nadporučík, který neváhal obětovat svůj drahocený čas a seznámí nás svým nenapodobitelným, nevtíravím způsobem s prvními dvěma dny pobytu. Zbylé dva má na svědomí Rejže, takže se opravdu máte nač těšit. Po hodně dlouhé době se totiž kromě Rejžeho odhodlal někdo vynést svou kůži na klenbovní stránky, napospas věčně nespokojeným kritikům. I když počasí nepřálo, zůstanou nám na tento výlet nezapomenutelné zážitky. Pojďte se s námi přenést do kraje, kde vládly po tyto dny jen skály, mraky a borovička. první den 18.6.2010 Příjezd do Tatranské Lomnice Naší startovní čarou se znovu stává pivnice „ Klenba“, která se nesmazatelně zapsala do našich srdcí. Po třetí hodině odpoledne nasedáme do zelené felicie pana Bartiče a vyrážíme směr Tatry. Na Rudné ještě dotankujeme a uháníme dál. Až po hranici je cesta v pohodě a koupíme zde dálniční známku za 1 euro (skutečná cena je ale 0,95). Asi tady nemají drobné, budeme si muset zvykat. Za pozvolné konzumace plecháčů vjíždíme na Slovensko a to znamená borovičkové nebezpečí na každém rohu. Zádrhel nastává kousek za Strečnem, kde se sjíždí do jednoho pruhu, ale Slováky to nezajímá. Skoro to Bartič neubrzdil. Od tohoto okamžiku až po Liptovský Mikuláš tam nezařadil „pětku“. Konečně dálnice, za chvíli jsme tam a před osmou se tak stalo! Vítá nás Tatranská Lomnica. Paní domácí už nás vyhlíží, my chvíli tápem, ale nakonec to najdem. Pěkný byteček tu mají, plně zařízený, tady se nám to bude pěkně bydlet. Až na to počasí, vypadá to na mraky s deštěm do konce pobytu. Rychle vybalujem a jdeme najít nějaké vhodné restaurační zařízení s pivem, jídlem a borovičkou, protože máme hlad a žízeň! Našli jsme a už sedíme: Bartič, Nadporučík, Polda, Rejže, Štyk. Taková pěkná hospůdka a my tam skoro sami. Ale sezona teprve začíná. To co jsme chtěli, to měli. Popravdě řečeno, to pravé borovičkové liguére mělo teprve přijít. Nasycení a napití se vracíme na ubikaci, ještě něco dáme, pak si zazpíváme a jde se spát. Zítra čeká Velká Svišťovka! druhý den 19.6.2010 Sedlo pod Svišťovkou - 2023m.n.m. Když se probudíme do pochmourného a deštivého rána, mám pocit, že jsme letos do těch Tater jeli naprosto zbytečně. Jenže ranní hygiena (mytí zubů) naše názory na nevlídnost Tater poněkud pozměnila, a navzdory Bartičovému „ knedlíku“ v krku šmarujem na autobus směr Kežmarské Žlaby. Furt chčije, ale my se nedáme: chata Plesnivec není tak daleko. Pěkná mírně stoupající procházka tatranskými lesy nás asi po 1,5 hodině dovede na dohled Plesnivce. Už tam chceme byt, bo sme zmokli jak cyp! Další asi 2 hodiny dáváme čaje, rumy, boro, pivo a polívčičku. Hezké to tady je a ani tu nejsme sami. Musíme ale pokračovat, na „Skalnaté“ daleko. Konečně pořádný stoupák, sice pořád mlhavo, ale výhled na okolní skály je super. Naděje, že se počasí vylepší je mizivá, a tak Jahňací štít nebude. Cesta na Zelené pleso je taková trochu nezáživná. Asi to bude tím, že není skoro nic vidět. Konečně vyhlášená „Chata pri Zelenom plese“. Zde se natáčel díl majora Zemana: Tatranské pastorále. Opravdu působivé, a to pleso je taky trochu zelené. Asi si uvnitř taky dáme po „zelené“. Stejně jsme dali boro. Ono si člověk nevybere, koupíš cedník teče, zaletuješ necedí. A tak pár fotek a hurá na Svišťovku, tam jsou řetězy a mlha. Po několika minutách výstupu se pole podle očekávání začíná trhat, dva „kamzíci“ Štyk a Bartič nevydrželi tempo jiných a vydali se na pospas Svišťovky sami. Do večera už jsme je neviděli. Pořád nahoru, zleva doprava, zprava doleva asi hodinu a půl a jsme v sedle těsně pod vrcholem. Na vrchol nejdeme, stejně je to zbytečné. Hospoda tam není a tak si dáme podvrcholovku sami. Škoda, že nejde nic vidět, ale určitě zde nejsem(Nadporučík) naposled. Po povinnosti jdeme dolů a zdá se, že to začíná poněkud klouzat. On to později Nadporučík pozná na vlastní kůži(i na kolenech), že nepozornost se nevyplácí. Naštěstí má výcvik a tak dvojité salto na kamenech nezanechalo vážnějších následků. Aspoň se Rejže s Poldou dobře pobavili. Toho mechu je tam opravdu dost, a tak zvýšenou opatrností postupujeme dál směr Skalnaté pleso, které je zahaleno v mlze. Až hukot strojů dává tušit, že už tam budem. Poslední lanovka jede za 5 minut, my v přesvědčení odjezdu rychlejších v týmu na ni nasedáme taky, protože po sjezdovce ve výstavbě se nikomu nechce. Jenže jim se chtělo, a to byl vydup! Rejže, Polda a Nadporučík v lanovce, Bartič a Štyk na Skalnaté chatě u polévky a piva. To je nepoměr!!! Tam dole pod lanovkou mají takové stánky, které jsou viditelné už z dálky, prodávají tam pivo, boro a párky, očekávajíce turistů várky. Ale nedočkali se, protože ještě není sezóna. Tak jsme jim udělali kšeft: 3×3=9. Zakončili jsme to v té samé hospodě jako včera, Štyk s Bartičem došli asi za půl hodiny a moc se divili, co už tam děláme, když oni byli první. Řešilo se to ještě hodně dlouho do půlnoci. Npor. třetí den 20.6.2010 Priečne sedlo - 2352m.n.m. V neděli ráno nabral déšť na hustotě a my seděli u kuchyňského stolu před vážným rozhodnutím, co s dalším pobytem v Tatrách. Kupodivu se rozhodujeme ustoupit počasí a vrátit se domů. Balíme a jako rozlučku s Tatrami volíme náš milovaný, dva roky nenavštívený Duo stánok ve Starém Smokovci.“Dáme dvě bora a jedem“- kdosi naivně prohodil. Parkujeme a po chvilce se ocitáme asi 20m od Dua a již slyšíme majitelův hlas, který nás svým nenapodobitelným způsobem vábí do své osvěžovny:*“Čo je, čo tam stojíte, poďte tuná! Koĺko boroviček? Päť? Ne čtyři, pátý je řidič- zní naše marná obranná činnost. Tak koĺko? Päť alebo štyri?* Řidič “auta“ Bártič nemluvě, zoufale se smějíce ukazuje päť prstou na svej pravej ruke. Takže zůstáváme, domů se nejede!!! Neuvěřitelná ale zcela pravdivá příhoda. Můžete si plánovat, co chcete, ale v Duu zjistíte, že jste jen marnili čas zbytečným přemýšlením:“Co, kdy, kde, s kým a jak?“ Tady za vás vše vyřeší, naplánují, nasytí vás a nalejou borovičkou, co hrdlo ráčí. Po třetí rundě, v době kdy už dávno přestalo pršet, se snažím navrhnout odchod na výšlap:“Ses zbláznil, snad to všeci raz otočíme, né?“ Po pěti borech nás Duo stánok s laskavým svolením vyplivl a my se tak mohli odebráti na parkoviště převléci do turistického. Hurá! Vzhůru na Zbojnickou, kde máme objednané ubytování. Má to jen jeden háček! Jaký? Cestou na Hrebienok musíme opět kolem Dua, takže šestá. Geniálně zvolené místo pro hladové a žíznivé turisty. Značně posilněni nabíráme závratnou rychlost s přestávkami na Bilíkově chatě, u vodopádů Studeného potoka, na Rainerce(sedmá) a Zámkovské, kde přichází další rozhodování. Kudy na Zbojnickou chatu?! Po důkladné úvaze, která vzhledem k našemu stavu moc rozumná nebyla, se rozhodujeme pro obtížnější variantu přes Téryho chatu a Priečne sedlo. Samozřejmě kromě Nadporučíka, který má jako vždy svůj vlastní itinerář. Prokousaje se v hustej hmle na Téryho, s radostí do ní vstupujeme, nečekaje co nás očekávaje v její útrobách. Kráčeje po schodech nahoru, před námi otevřené dveře do kuchyně a v ní dvě andělská, usmívající se stvoření ženského pohlaví. To bylo přivítání, tak nějak bych si představoval svou poslední cestu na onen svět. Byli jsme všichni z toho tak absolutně uneseni, že se mezi námi začaly ozývat názory:“Zůstaneme tady, sereme na Nadporučíka! Stejně tam nebude, beztak už sedí ve vlaku!“ Opět musíme rozhodovat a Duo, které by nám určitě s radostí poradilo, je tak daleko. Padl verdikt, který byl dle mého soudu nejhorším v celé historii Klenby:“Jdeme za Nporem“, prosadil Bártič, který již dávno (jak jsme zvyklí) zapomněl na svou nemoc a opět se nechal strhnout “divočinou.“ Po slastné hodince na chatě, naplněni hormony až po okraj marné touhy, nám vzhledem k pokročilé hodině nezbývá, než opustit toto nebeské místo. Jó, málem bych zapomněl i v nebi nalévají borovičku, takže osmá! No a někteří labužníci ještě čaj s rumem navrch! Dost bylo ráje, jde se na Priečne sedlo, na jeden z nejtěžších výstupů ve Vysokých Tatrách. Venku nás šokuje počasí, ocitáme se ve sluncem zalitém údolí, opravdová nádhera. Bohudík toto opojení trvalo jen chvíli a zanedlouho střídá slunce mlha. Pro nás s Poldou je to vysvobození, neboť při závěrečném stoupání nic kolem nevidíme a jsme tak ušetřeni závratí, které by se dozajista dostavily. V sedle nás vítá jen Štyk, o Bártičovi se zmiňovat nebudu, asi víte, kde už v tu chvíli byl, v pr...i. Po prvních doušcích Poldova životadárného Prazdroje mlha opět ustupuje a nám je dopřáno kochat se famózními výhledy, z výšky 2352m.n.m. po okolní krajině. Dáváme vrcholovou a radujeme se (předčasně) z úspěšné zvládnutého výstupu, už jen seběhnout a jsme dole. Kousek pod sedlem fotím, když tu se kdesi pode mnou ozvalo ohlušující dunění kamenů! Krve by se ve mně nedořezal! Polda? Určitě! Po obejití skály vidím otřeseného Poldu, jak si prohlíží “ostatky“ svého těla. Na první pohled je vidět, že kamenitou skluzavku absolvoval hlavou napřed s obličejem dolů. To jen prostě Polda si nechá sedřít ksicht, aby pro kamarády zachránil hruškovicu, kterou měl ukrytou v batohu. Opravdu smekám, navrhuji řád hrušky zlaté! Závažnější než jizvy v obličeji se ukázal pochroumaný nárt. Polda zbytek cesty prokulhal a pronadával. Do cíle se díky jeho zranění dostáváme téměř za tmy, v devět večer. Cestu, která podle značení z Priečného trvá 1:30, jsme zvládli za 2:15. Bártič podle zaručeně neověřených informací za 0:45, Štykův čas se bohužel nepodařilo zjistit. Snad poprvé co s těmito šílenci chodím po horách, jsem měl možnost jít s někým, kdo byl ještě pomalejší než já. Poldo dík, fakt jsem si sestup s tebou náležitě vychutnal! čtvrtý den 21.6.2010 Sestup do Dua bez bora Polda hned ráno hlásí nateklou nohu, ale zkouška obutí dopadla zaplať pánbůh dobře. Málem bych zapomněl poznamenat, že Polda od oné včerejší inkriminované události zcela oněměl. Až během dnešního sestupu nastal slabý záblesk probuzení, když jsem mu navrhnul zastávku na nějaký ten doušek Plzeňského moku:“To víš, že si dáme“ zněl jeho první kontakt s naším světem. Na “Tutákovce“ nás všichni netrpělivě vyhlížejí a hned dávají do vínku historku, která se udála našemu Nporovi. A to jsme si mysleli, že se mu již do konce Tater nic nepřihodí. Cestou dolů se potkal, ostatně jako každý z nás s nosičem, který nesl těžký náklad na Zbojnickou. Milého Npora napadla velmi inteligentní otázka, kterou tento horal slyšel jistě již nesčetněkrát. Na otázku:“Kolik to váží?“ se mu dostalo opravdu priatelskej odpovedi:“Choď do riti!“Nádherná příhoda, že? Bártičovi, Nporovi a Štykovi zbývá jen sestup a lanovkářům Poldovi s Rejžem sjezd do Smokovce, promiňte do Dua. Tam nás zaskočila zcela neočekávaná událost. Jaká? Poprvé tu nebyl majitel, ale zřejmě jeho brat, kterému huba taky pěkně jela. Ale to bohužel (bohudík) nebylo vše. S majitelem zmizela i naše milovaná borovička!!!! Prý se včera všechna vychlastala. Skláníme hlavy, moc dobře víme, kteří parchanti jsou na vině. Rejže Závěrem si dovolujeme poděkovat Duo stánku s celým jeho personálem za láskyplnou péči, za poskytnutí nenahraditelných rad a taky za to, že nám ukrátili čas, než konečné po dvou dnech přestalo pršet. Hlavně jim ovšem děkujeme, že nám zabránili v předčasném odjezdu domů a tím nám uchovali v našich myslích zážitky, kterých bych bez této návštěvy „Borolandu“ nikdy nebylo. Opravdu děkujeme, na brzkou viděnou se těší Klenbaři - Vedoucí, Bártič, Npor., Polda a Rejže. Ještě si dovolíme poskytnou pro naše následovatele cenu zaručeně nejlepší a nejlevnější borovičky, ta je 0,8Euro. No nekupte to za tu cenu, my jsme měli nakoupeno pořádně.
Poslední aktualizace:

<<< TATRY 2010 >>>

mraky s deštěm do konce pobytu, ale s úsměvem na tváři (po borovičce)

VYSOKÉ TATRY
aneb v dobrovolném borovičkovém zajetí

Jak už se stává zvykem několika posledních let, část klimkovických „Klenbařů“ vyráží za vysokohorským dobrodružstvím v téměř nezměněné sestavě, tentokrát do Vysokých Tater. Oproti Julským Alpám přibyl „ztracený syn“ Nadporučík, který neváhal obětovat svůj drahocený čas a seznámí nás svým nenapodobitelným, nevtíravím způsobem s prvními dvěma dny pobytu. Zbylé dva má na svědomí Rejže, takže se opravdu máte nač těšit. Po hodně dlouhé době se totiž kromě Rejžeho odhodlal někdo vynést svou kůži na klenbovní stránky, napospas věčně nespokojeným kritikům. I když počasí nepřálo, zůstanou nám na tento výlet nezapomenutelné zážitky. Pojďte se s námi přenést do kraje, kde vládly po tyto dny jen skály, mraky a borovička.

první den 18.6.2010

Příjezd do Tatranské Lomnice

Naší startovní čarou se znovu stává pivnice „ Klenba“, která se nesmazatelně zapsala do našich srdcí. Po třetí hodině odpoledne nasedáme do zelené felicie pana Bartiče a vyrážíme směr Tatry. Na Rudné ještě dotankujeme a uháníme dál. Až po hranici je cesta v pohodě a koupíme zde dálniční známku za 1 euro (skutečná cena je ale 0,95). Asi tady nemají drobné, budeme si muset zvykat. Za pozvolné konzumace plecháčů vjíždíme na Slovensko a to znamená borovičkové nebezpečí na každém rohu. Zádrhel nastává kousek za Strečnem, kde se sjíždí do jednoho pruhu, ale Slováky to nezajímá. Skoro to Bartič neubrzdil. Od tohoto okamžiku až po Liptovský Mikuláš tam nezařadil „pětku“. Konečně dálnice, za chvíli jsme tam a před osmou se tak stalo! Vítá nás Tatranská Lomnica.
Paní domácí už nás vyhlíží, my chvíli tápem, ale nakonec to najdem. Pěkný byteček tu mají, plně zařízený, tady se nám to bude pěkně bydlet. Až na to počasí, vypadá to na mraky s deštěm do konce pobytu. Rychle vybalujem a jdeme najít nějaké vhodné restaurační zařízení s pivem, jídlem a borovičkou, protože máme hlad a žízeň! Našli jsme a už sedíme: Bartič, Nadporučík, Polda, Rejže, Štyk. Taková pěkná hospůdka a my tam skoro sami. Ale sezona teprve začíná. To co jsme chtěli, to měli. Popravdě řečeno, to pravé borovičkové liguére mělo teprve přijít. Nasycení a napití se vracíme na ubikaci, ještě něco dáme, pak si zazpíváme a jde se spát. Zítra čeká Velká Svišťovka!

druhý den 19.6.2010

Sedlo pod Svišťovkou - 2023m.n.m.

Když se probudíme do pochmourného a deštivého rána, mám pocit, že jsme letos do těch Tater jeli naprosto zbytečně. Jenže ranní hygiena (mytí zubů) naše názory na nevlídnost Tater poněkud pozměnila, a navzdory Bartičovému „ knedlíku“ v krku šmarujem na autobus směr Kežmarské Žlaby. Furt chčije, ale my se nedáme: chata Plesnivec není tak daleko. Pěkná mírně stoupající procházka tatranskými lesy nás asi po 1,5 hodině dovede na dohled Plesnivce.

Už tam chceme byt,
bo sme zmokli jak cyp!

      Další asi 2 hodiny dáváme čaje, rumy, boro, pivo a polívčičku. Hezké to tady je a ani tu nejsme sami. Musíme ale pokračovat, na „Skalnaté“ daleko. Konečně pořádný stoupák, sice pořád mlhavo, ale výhled na okolní skály je super. Naděje, že se počasí vylepší je mizivá, a tak Jahňací štít nebude. Cesta na Zelené pleso je taková trochu nezáživná. Asi to bude tím, že není skoro nic vidět. Konečně vyhlášená „Chata pri Zelenom plese“. Zde se natáčel díl majora Zemana: Tatranské pastorále. Opravdu působivé, a to pleso je taky trochu zelené. Asi si uvnitř taky dáme po „zelené“. Stejně jsme dali boro. Ono si člověk nevybere, koupíš cedník teče, zaletuješ necedí. A tak pár fotek a hurá na Svišťovku, tam jsou řetězy a mlha.
      Po několika minutách výstupu se pole podle očekávání začíná trhat, dva „kamzíci“ Štyk a Bartič nevydrželi tempo jiných a vydali se na pospas Svišťovky sami. Do večera už jsme je neviděli. Pořád nahoru, zleva doprava, zprava doleva asi hodinu a půl a jsme v sedle těsně pod vrcholem. Na vrchol nejdeme, stejně je to zbytečné. Hospoda tam není a tak si dáme podvrcholovku sami. Škoda, že nejde nic vidět, ale určitě zde nejsem(Nadporučík) naposled.
      Po povinnosti jdeme dolů a zdá se, že to začíná poněkud klouzat. On to později Nadporučík pozná na vlastní kůži(i na kolenech), že nepozornost se nevyplácí. Naštěstí má výcvik a tak dvojité salto na kamenech nezanechalo vážnějších následků. Aspoň se Rejže s Poldou dobře pobavili. Toho mechu je tam opravdu dost, a tak zvýšenou opatrností postupujeme dál směr Skalnaté pleso, které je zahaleno v mlze. Až hukot strojů dává tušit, že už tam budem. Poslední lanovka jede za 5 minut, my v přesvědčení odjezdu rychlejších v týmu na ni nasedáme taky, protože po sjezdovce ve výstavbě se nikomu nechce. Jenže jim se chtělo, a to byl vydup! Rejže, Polda a Nadporučík v lanovce, Bartič a Štyk na Skalnaté chatě u polévky a piva. To je nepoměr!!!

Tam dole pod lanovkou mají takové stánky,
které jsou viditelné už z dálky,
prodávají tam pivo, boro a párky,
očekávajíce turistů várky.

Ale nedočkali se, protože ještě není sezóna. Tak jsme jim udělali kšeft: 3×3=9. Zakončili jsme to v té samé hospodě jako včera, Štyk s Bartičem došli asi za půl hodiny a moc se divili, co už tam děláme, když oni byli první. Řešilo se to ještě hodně dlouho do půlnoci.

Npor.

třetí den 20.6.2010

Priečne sedlo - 2352m.n.m.

      V neděli ráno nabral déšť na hustotě a my seděli u kuchyňského stolu před vážným rozhodnutím, co s dalším pobytem v Tatrách. Kupodivu se rozhodujeme ustoupit počasí a vrátit se domů. Balíme a jako rozlučku s Tatrami volíme náš milovaný, dva roky nenavštívený Duo stánok ve Starém Smokovci.“Dáme dvě bora a jedem“- kdosi naivně prohodil. Parkujeme a po chvilce se ocitáme asi 20m od Dua a již slyšíme majitelův hlas, který nás svým nenapodobitelným způsobem vábí do své osvěžovny:“Čo je, čo tam stojíte, poďte tuná! Koĺko boroviček? Päť? Ne čtyři, pátý je řidič- zní naše marná obranná činnost. Tak koĺko? Päť alebo štyri? Řidič “auta“ Bártič nemluvě, zoufale se smějíce ukazuje päť prstou na svej pravej ruke. Takže zůstáváme, domů se nejede!!!
      Neuvěřitelná ale zcela pravdivá příhoda. Můžete si plánovat, co chcete, ale v Duu zjistíte, že jste jen marnili čas zbytečným přemýšlením:“Co, kdy, kde, s kým a jak?“ Tady za vás vše vyřeší, naplánují, nasytí vás a nalejou borovičkou, co hrdlo ráčí. Po třetí rundě, v době kdy už dávno přestalo pršet, se snažím navrhnout odchod na výšlap:“Ses zbláznil, snad to všeci raz otočíme, né?“ Po pěti borech nás Duo stánok s laskavým svolením vyplivl a my se tak mohli odebráti na parkoviště převléci do turistického. Hurá! Vzhůru na Zbojnickou, kde máme objednané ubytování. Má to jen jeden háček! Jaký? Cestou na Hrebienok musíme opět kolem Dua, takže šestá. Geniálně zvolené místo pro hladové a žíznivé turisty.
      Značně posilněni nabíráme závratnou rychlost s přestávkami na Bilíkově chatě, u vodopádů Studeného potoka, na Rainerce(sedmá) a Zámkovské, kde přichází další rozhodování. Kudy na Zbojnickou chatu?! Po důkladné úvaze, která vzhledem k našemu stavu moc rozumná nebyla, se rozhodujeme pro obtížnější variantu přes Téryho chatu a Priečne sedlo. Samozřejmě kromě Nadporučíka, který má jako vždy svůj vlastní itinerář. Prokousaje se v hustej hmle na Téryho, s radostí do ní vstupujeme, nečekaje co nás očekávaje v její útrobách. Kráčeje po schodech nahoru, před námi otevřené dveře do kuchyně a v ní dvě andělská, usmívající se stvoření ženského pohlaví. To bylo přivítání, tak nějak bych si představoval svou poslední cestu na onen svět. Byli jsme všichni z toho tak absolutně uneseni, že se mezi námi začaly ozývat názory:“Zůstaneme tady, sereme na Nadporučíka! Stejně tam nebude, beztak už sedí ve vlaku!“ Opět musíme rozhodovat a Duo, které by nám určitě s radostí poradilo, je tak daleko. Padl verdikt, který byl dle mého soudu nejhorším v celé historii Klenby:“Jdeme za Nporem“, prosadil Bártič, který již dávno (jak jsme zvyklí) zapomněl na svou nemoc a opět se nechal strhnout “divočinou.“
      Po slastné hodince na chatě, naplněni hormony až po okraj marné touhy, nám vzhledem k pokročilé hodině nezbývá, než opustit toto nebeské místo. Jó, málem bych zapomněl i v nebi nalévají borovičku, takže osmá! No a někteří labužníci ještě čaj s rumem navrch! Dost bylo ráje, jde se na Priečne sedlo, na jeden z nejtěžších výstupů ve Vysokých Tatrách. Venku nás šokuje počasí, ocitáme se ve sluncem zalitém údolí, opravdová nádhera. Bohudík toto opojení trvalo jen chvíli a zanedlouho střídá slunce mlha. Pro nás s Poldou je to vysvobození, neboť při závěrečném stoupání nic kolem nevidíme a jsme tak ušetřeni závratí, které by se dozajista dostavily.
      V sedle nás vítá jen Štyk, o Bártičovi se zmiňovat nebudu, asi víte, kde už v tu chvíli byl, v pr...i. Po prvních doušcích Poldova životadárného Prazdroje mlha opět ustupuje a nám je dopřáno kochat se famózními výhledy, z výšky 2352m.n.m. po okolní krajině. Dáváme vrcholovou a radujeme se (předčasně) z úspěšné zvládnutého výstupu, už jen seběhnout a jsme dole. Kousek pod sedlem fotím, když tu se kdesi pode mnou ozvalo ohlušující dunění kamenů! Krve by se ve mně nedořezal! Polda? Určitě! Po obejití skály vidím otřeseného Poldu, jak si prohlíží “ostatky“ svého těla. Na první pohled je vidět, že kamenitou skluzavku absolvoval hlavou napřed s obličejem dolů. To jen prostě Polda si nechá sedřít ksicht, aby pro kamarády zachránil hruškovicu, kterou měl ukrytou v batohu. Opravdu smekám, navrhuji řád hrušky zlaté!       Závažnější než jizvy v obličeji se ukázal pochroumaný nárt. Polda zbytek cesty prokulhal a pronadával. Do cíle se díky jeho zranění dostáváme téměř za tmy, v devět večer. Cestu, která podle značení z Priečného trvá 1:30, jsme zvládli za 2:15. Bártič podle zaručeně neověřených informací za 0:45, Štykův čas se bohužel nepodařilo zjistit. Snad poprvé co s těmito šílenci chodím po horách, jsem měl možnost jít s někým, kdo byl ještě pomalejší než já. Poldo dík, fakt jsem si sestup s tebou náležitě vychutnal!

čtvrtý den 21.6.2010

Sestup do Dua bez bora

Polda hned ráno hlásí nateklou nohu, ale zkouška obutí dopadla zaplať pánbůh dobře. Málem bych zapomněl poznamenat, že Polda od oné včerejší inkriminované události zcela oněměl. Až během dnešního sestupu nastal slabý záblesk probuzení, když jsem mu navrhnul zastávku na nějaký ten doušek Plzeňského moku:“To víš, že si dáme“ zněl jeho první kontakt s naším světem. Na “Tutákovce“ nás všichni netrpělivě vyhlížejí a hned dávají do vínku historku, která se udála našemu Nporovi. A to jsme si mysleli, že se mu již do konce Tater nic nepřihodí. Cestou dolů se potkal, ostatně jako každý z nás s nosičem, který nesl těžký náklad na Zbojnickou. Milého Npora napadla velmi inteligentní otázka, kterou tento horal slyšel jistě již nesčetněkrát. Na otázku:“Kolik to váží?“ se mu dostalo opravdu priatelskej odpovedi:“Choď do riti!“Nádherná příhoda, že?
Bártičovi, Nporovi a Štykovi zbývá jen sestup a lanovkářům Poldovi s Rejžem sjezd do Smokovce, promiňte do Dua. Tam nás zaskočila zcela neočekávaná událost. Jaká? Poprvé tu nebyl majitel, ale zřejmě jeho brat, kterému huba taky pěkně jela. Ale to bohužel (bohudík) nebylo vše. S majitelem zmizela i naše milovaná borovička!!!! Prý se včera všechna vychlastala. Skláníme hlavy, moc dobře víme, kteří parchanti jsou na vině.

Rejže

Závěrem

si dovolujeme poděkovat Duo stánku s celým jeho personálem za láskyplnou péči, za poskytnutí nenahraditelných rad a taky za to, že nám ukrátili čas, než konečné po dvou dnech přestalo pršet. Hlavně jim ovšem děkujeme, že nám zabránili v předčasném odjezdu domů a tím nám uchovali v našich myslích zážitky, kterých bych bez této návštěvy „Borolandu“ nikdy nebylo. Opravdu děkujeme, na brzkou viděnou se těší Klenbaři - Vedoucí, Bártič, Npor., Polda a Rejže.
Ještě si dovolíme poskytnou pro naše následovatele cenu zaručeně nejlepší a nejlevnější borovičky, ta je 0,8Euro. No nekupte to za tu cenu, my jsme měli nakoupeno pořádně.

Poslední aktualizace: