Účastníci zájezdu

Zuzka

Ali

Adam

Ondra

Vlado

Mates

Charlie

Zdeno

Fünf

Lockay

Palo K.

Bobo ČEZ

Medveď

Tomas a Božena

Pepa svou velikostí zastupuje všechny čtyři Laštovky:-)

... a také!

Milota

Osviežovňa 90210

od pátku 9. ledna do čtvrtka 15. ledna

aneb Konečně pořádný lyžák!!!

      Nebýt neplánované návštěvy u Klčkovců v Trenčianské Teplé, bylo by úplně jasné, co bych do úvoďáku napsal. Snášel bych tady jeden superlativ za druhým na přírodu, která nasněžila, stejně jako nadělil Tatrawest dostatečné množství sněhu. K tomu většinou azúro, ta naše panorámata a minimum lidí, především Poláků. Jednoduše konečně po létech sněhového půstu lyžování od rána do večera. Jenže vše bylo přebito mým a Lockayovým odjezdem od Matesa. Tak jako jsme (přes malá škobrtnutí) jezdili v pohodě celou dobu auty po Roháčích, musela vtipná vložka s nasazováním řetězů přijít až nedaleko Slušovic. Přátelé, když někde vidíte ceduli, že se v zimě silnice neudržuje, berte ji skutečně vážně. Naše malá fábie jednoduše na takové cestě neměla šanci a sny o ušetřeném času a palivu na kopci před Hvozdnou vzaly drsně za své. Náladu nám to ale zkazit rozhodně nemohlo:-)

      Za prve cesta ktera se v zime neudrzovala byla vyssi tridy nez ta kterou bysme jeli jako objizdka, za druhe s ohledem na mnozstvi snehu v okoli se nedalo usuzovat ze to bude nejak extra neprujezdny, za treti se souvislym ledem sem se posledni dva dny potkal i na silnicich prvni tridy a za ctvrte slo o usporu casu a ne paliva, takze sme diky nasazovani retezu nic neziskali ale ani nic neztratili a za pate aspon jednou rocne retezy stejne nasazuju abych nevysel ze cviku.
      Ale jinak souhlas s tim ze nasazovani retezu byla neplanovana bojovka, nicmene bych to nevidel tak negativne jak je to prezentovano medvedem.

Lockay:-)

I. Příjezdová...

      To byla však taková pěkná tečka za tím naším lyžákem. Vše pro mne začalo už čtvrtečním těšením a v podstatě na nic jiného jsem nemyslel. Předpovědi počasí byly pozitivní a tak jsem se ani v pátek nemohl dočkat příjezdu přibližovadla. Vinou Charlieho, který ještě při nasedání do Fünfovy Ochcávky v podtstatě nasazoval poslední zimní gumu, se příjezd do Ostravy oddálil až na osmou hodinu večerní. Fünf, coby odpovědný řidič, byl v nebývalé pohodě a ve čtvrt na devět začal svižně ukrajovat kilometr za kilometrem. Někde u Třince mi to došlo: Dovolená!!! Na tváři se mi objevil blažený úsměv a vnitřně jsem byl naprosto v pohodě. I Charlie to musel komentovat: "Úplně tě chápu, na mě ten stav přišel taky až někde u Litomyšle!"
      Projíždíme kolem skiparku v Mostech u Jablunkova a docela koukáme, jak rozkvetl. Tady bych si dokázal nonstop pohotovost představit v zimě klidně i na týden. Třeba... Vida, hranici prosvištíme stejně rychle jako tunel na polodialnici v Čadci a před Kysuckým Novým Cestem odbočujeme na můj návrh na Starou Bystřici. Kdesi jsem viděl, že Route 520, kterou kdysi coby jedinou spojku Oravy s Kysucemi přetla stejnojmenná přehrada, je obnovena. A taky že jo! Na Oravu se od nás zkrátila cesta o pěknou řádku kilometrů a navíc je jízda přes sedlo doslova zážitkem. Nějaká motoralley by se tady chytila stoprocentně. Nešt. Nebýt tak malé neplánované zajížďky do Námestova, byli bychom na Krajinke z Ostravy za dvě hodiny deset minut. Luxusní čas!
      Pražáci přijíždějí na lyžák standardně jako poslední a ani dnes jsme tuto tradici neporušili. Na místě byl Lockay, Bobovci v kompletní sestavě včetně programového riaditela, Zdeno a Kobrtkovci včetně své staronové společnosti. Úplně bych zapomněl na Milotu, což je naše místní psychoterapeútka, která se o nás stará nad slovenský standard již třetím rokem a tak bylo přivítání opět příjemné. První večer je vždy věnován vítacímu večírku a i letos tomu nebylo jinak. Vzít notebook bylo prozíravé, neb hudební kulisa tak byla zajištěna. A v kolik jsme šli spát? S malým intermezzem kolem čtvrté ráno. Na chatce jsme už moc neposeděli a jak se v dalších dnech ukázalo, díky Milotině velkorysosti se tomu stalo i pravidlem.

II. První Spálená a poslední Tesla

      Konec laškování, nejsme přece na dovolené, ale na lyžáku, takže Charlieho" "Dobré ráno, šupinky šupinky, lyže nečekají," přichází v osm hodin. Vstáváme poctivě všichni a stejně poctivě všichni odjíždíme do Spálené. Však jsme také pořádně nadržení!
      A? N.L. neboli Nehorázný Luxus! Na sobotu relativně málo aut na parkovišti, které stejně jako příjezdovou cestu parádně osvětluje ostré Roháčské slunce. Teplota tak osm pod nulou, ale nahoře při Osviežovni 90210 o pár stupňů blíže nule. Jen slabý vítr, manšestr kam jen dohlédneš. Jen ta nejPOMAlejší čtyřsedačka na světě nám brání v rychlejším kontaktu našich prkýnek s tímhle lyžařským rájem. První jízda nic moc. Nohy z nezvyklého pohybu trošku nestíhají, ale i tak lze konstatovat, že i po dvou letech pauzy ví, co mají dělat. Předchozí věta samozřejmě neplatí o Charliem, poáč ten, kde jezdí, tam zdobí. A že už letos ozdobil nejednu českou sjezdovku. Inu, pán hor!
      Setkání s pravou drsnou Euro-realitou na nás přišlo až v místě Osviežovni 90210. Sympatická slečna ve výdejním okýnku nemohla vylepšit 1,40 Eura za Kelt10. O ostatních cenách nemluvě. Jenže, nedat si právě tady čučorietkovicu (fígarovica v originále)? Kolik jsme ji tady už za roky vypili, letos je o poznání řidší než jindy a za ty peníze. Achjo.
      Jenže lyžováni nám jde celý den a v poledne nemůže být ani myšlenka na lákavý prodej celodenních permic. Kdepak! Dneska to půjde až do zavření sjezdovek. Postupem času však začaly odcházet nohy úplně všem a ledovatý povrch na mých tupých hranách mi vůbec neechutnal. Proto jsem neváhal a před odjezdem ještě stačil zajít do servisu: 12E...
      Jedna z dalších tradic patřících k lyžáku je návštěva Tesly. Panelákovou chatu patřící nyní Tatrawestu zná asi každý lyžník. Z Krajinky je to k ní cca čtvrt hodinky volnou chůzí a i přesto, že slunce zašlo, bylo nahrazeno měsícem, jehož intenzita na sněhové pokrývce byla taková, jakoby celou cestu lemovalo pouliční osvětlení. Baterky byly zhola zbytečné a třpitící se stromy zasypané sněhem naprosto uchvacující.
      Horší to bylo s Teslou. Tradičně drsná obsluha letos vygradovala a bohužel nám opět připoměla, že nejvyššími pány na slovensku jsou policajti a stejtě tak číšníci. Když to nejde, tak to jednoduše nejde. V našem případě odmítly obě studené "nádhery" nalít další škopek jen proto, že se prý vedle roznáší jídlo. Přitom jedna z nich stále lelkovala za barem a evidentně měla siestu. Asi si dovedete představit, že takový přístup působil na Fünfa jako rudý hadr na býka a k zjitřené atmosféře při placení logicky muselo dojít. i nám došla trpělivost a příště už žádné příště nebude. Ještěže je hned kousek vedle nový a mnohem sympatičtější penzion, jak o den později zjistil Vlado s Ali. Bereme tedy malého Adama, chvíli hledáme zatoulaného Donnyho a vracíme se kouzelnou přírodou zpět na Krajinku.
      Stejně jako první večer, i dnes po večeři plynule přecházíme z jídelny do bufetu k Černé hoře a hlavně Milotě. Středisko je stále jenom naše, takže není problém zapojit jukebox a začít se bavit. S výjimkou postavení věže došlo ještě na autobus a pak už jen klábosíme a vykládáme až do vyčepování posledního piva ze sudu, což mohlo být někdy kolem půl druhé. Pokusili jsme se sice na chvíli sednout v pařeništní (naší) chatce No. 12, kde si zasvěcení začali vysvětlovat psychologii hry Mariáš, jenže to pro ostatní bylo tak nudné téma (a navíc chyběl Vlado...), že jsme to déle než hodinu nevydrželi. Kdepak, chatkové pařby díky Milotině ochotě s námi zůstat zřejmě berou za své, což nelibě nese především Bobo, který jako vždy zásoby alkoholu nepodcenil...

III. drsný začátek druhého dne

      Jediný z nás, kdo se předchozího večera prozýval brzy do postele, byl Charlie a Zdeno. Oba to zabalili brzy před půlnocí a není tedy divu, že zcela zmatený a časově dezorientovaný Charlie nás místo v osm začal budit o půl hodiny dříve, za což sklidil zcela pochopitelnou nevoli a ani výmluva, že budeme aspoň dříve na svahu nepomohla. Netušil totiž, co se odehraje za pár chvil. Pomiňme, že Lockay první výjezd od Krajinky nedal a stoupák k hlavní silnici si musel dát jako pionýr až na druhý pokus, ale tentýž pachatel se při parkování pod sjezdovkou postaral o další haló. A to tehdy, když se snažil zaparkovat stejně jako auta před ním - totiž do jedné lajny - čímž si předek auta sedl do nečekané, ale za to hluboké díry.
      Prvotní pokusy o vytažení pouhým vyjetím se během chvíle ukázaly jako zbytečné, ba přímo marné. Lockay si tedy přišel pro Fünfovu ochcávku (ostatní jsme byli už v přezkáčích a nikomu se nechtělo přezouvat zpátky), společně jsme nasadili lano mezi obě auta a počali záchrannou misi. Asi tušíte správně, že v Lockayově autě nikdo neseděl (prvotní řidičské Zdenovy pokusy se ukázaly jako marné), takže když se snad na šesté rozhoupnutí konečně Fábie dostala z díry ven, zcela jsme změnili směr tlačení na opačný a vše zachraňoval pohotovým skokem přes okýnko Charlie zatažením ručky. Blondýny hadra! Škoda jen, že už nezbylo žádné ruky, která by tuhle naší ajeťákovinu natáčela. Jisté je, že na svah jsme se dostali až před desátou hodinou:-)
      Svah byl o poznání ledovatější, lidí docela málo a azúro, že by se dalo krájet a možná ještě dál. Včerejší nabroušení hran jsem kvitoval a na stále častějších plotnách zachraňovaly mé lyžování. Plotny způsobily, že jsme se častěji zastavovali pri Osviežovni. Lze říct, že jen díky celodennímu lyžování jsme splnili předepsané výkony.
      Ze svahu jsme dnes odešli jen o malý kousek dříve, abychom ještě před soumrakem vyrazili do Oravic. Fünf hned cestou svým nenapodobitelným způsobem po mém dotazu na délku pobytu prohlásil: "Jestli si myslíš, že se v Oravicích budu válet až někdy do osmé hodiny, tak na to rovnou zapomeň!!!" Nezapomněl. Ono se v té vodě skutečně nedá nějak příliš dlouze vegetit. Termály byly snad jeinou věcí, které tady nepodražila. Nicméně také se nezměnilo standardní šaškování ohledně záloh na skříňku: "Vyberte se: 100Sk nebo 5E." To je kurz, co? Nezmínit tady také dokonale klouzavou dlažbu, na které si chvíli před námi někdo viditelně rozbil hubu, by bylo skoro zbytečné, kdyby upratovačka louže krve spíše do prostoru neroztírala. Ale nechme toho, byli jsme příjemně vykoupaní a rozmočení. A o to šlo:-)
      Charlie svůj "den" stačil dorazit ještě jednou maličkostí a to tím, že zcela pozapomněl nahlásit příjezd své čtyřčlenné rodiny. Kdo znáte starého Karla, dovedete si jistě představit, jak Charlieho "výkon" peprně komentoval:-) Laštovičky však nebyli jedinými, kdo do střediska přijel. Kromě nich se ubytovala skupinka devíti Slováků, kteří dle svých slov nepřijeli lyžovat, ale zachlastat, což bylo velmi praktické, neb jeden z nich disponoval kytarou a v tento večer rozjel báječnou atmošku, která gradovala až někdy kolem čtvrté hodiny ranní, kdy i Milotě se moc v bufetu líbilo. Vše odstartovaly národní hymny, po kterých pokračovala soutěž v národních lidovkách. Víc neřeknu, neb jsem to byl tentokrát já, kdo o půlnoci opustil společnost:-)

IV. Nejlepší lyžovačka (prý...)

      Třetí ráno začalo velmi prapodivně. Charlie vstával před osmou a aniž by se nějak obtěžoval nás ve své zodpovědné funkci obejít a vzbudit, odešel na snídani. Tam jsme mu před nastoupenou jednotkou definitivně strhli z ramen výložky Ranního Budíka a degradovali jej na obyčejného lyžníka. Trpělivost došla:-)
      Ač jsem v pohodě vstal a byl podstatně čerstvější než Milota, během snídaně se mi můj podivný stav znovu rozležel v hlavě a rozhodl jsem se jít ještě dále dospat. Úplně shodný nápad měl i Lockay a tak jsem se po návratu se snídaně odebral zpátky do věčných lovišť. Dle slov zbylých lyžníků to byla fatální chyba, neboť do hor přišla inverze a při jízdě na nejPOMAlejší lanovce na světě prý nad padákem bylo citelně poznat, že teplota je někde kolem nuly. K tomu azúro a odměklý sníh. Prý paráda.
      S Lockayem jsme se nějak po poledni vzbudili (vlastně byli vzbuzeni Vladem, který se nás optal, zda-li přece jen nepojedeme nahoru, ale dotaz byl marný. Fünf tak byl vlastně první, který nám sdělil, že jsme betelně zaváhali. Musel skončit dříve, neb jej čekala daleká cesta do práce, takže jsme se s ním rozloučili a s Lockayem vyrazili nejprve zkontrolovat školské sjezdovky Madajky (marnost nad marnost, i když na Somárské lůčce by to šlo!) a později se vydali na cestu ke skanzenu kolem místní Punkvy - jak jinak - zkontrolovat, zda jsou rampouchy na svém místě. Byly:-)
      Bufet u skanzenu působí na své hosty blahodárně. I proto jej tak rádi vyhledáváme, byť k druhému a dalšímu objednání čehokoli se musí obsluha nutit. Oby si hosté z obou polovin nezáviděli, namontovali od minula i do pravé části "plazmu" alias americká kamna. Aspoň. V levé, námi oblíbené, poáč i dětským koutkem vybavené, části je "plazma" mnohem vymakanější. Seděli jsme s Lockayem ve dvojko snad tři hodiny, než došly Laštovky, ale i tak jsme se nenudili, stejně jako já netušil, že existuje ještě mnohem sprostější slovo než globalizace či ekonomika. Je jím developer. Hnus a humus blížící se limitně nekonečnu mne definitivně odradil stavět dříve než na to budu mít. Navíc jsme se začali domlouvat na tripu po Amíkově, do čehož nám později naskočil starý Karel s vlastními zážitky. Inu, bylo veselo jako vždy. Jen ten čapovaný Kozel na závěr s obrovským ocasem, který nám přistál na stole, si mohli odpustit.
      Co s načatým večerem? Bobo opět začal prosazovat svou obvyklou písničku - "Vzhůru do pařeništní chatky," zatímco my ostatní jsme vše nechali tradičně vyhnít. A vyhnilo to. Zase až někdy k půl druhé a opět nedlošlo k vyřešení psychológie hry Macháček. Škoda:-)

V. Mates !!!

      ... aneb maximální překvapení lyžáku. Jeho programový riaditel Dominik zajistil, že jako rodina se letos lyžařské taškařice nemohli zúčastnit. Tudíž Mates brilantně zvládl úhybný manévr a hned po ránu se potkáváme u kasy. Podle původních instrukcí jsme se měli potkat v 9:15 na Osviežovni 90210, ale nešť. Jediný Charlie s nevolí nesl, že Mates dla přednost svahu před ním. Nicméně i tato "chybka" byla později úspěšně začučorietkovaná.
      Roháče dnes už nebyly v ažůru, všude kolem se začaly nenápadně roztahovat mraky, ale stále bylo příjemně a teplo. Sníh byl stále výborný a zatímco při první jízdě mi začala brada namrzat nahoře nad padákem, u druhé tomu již bylo uprostřed a nakonec se mrazík držel výhradně spodní stanice nejPOMAlejší lanovky na světě. Po krátkém váhání a exkluzivním obědu na sluníčku do na parkovišti, kde jsme se definitivně rozloučili z karvinsko-kurzovní posádkou, která o pár chvil později zavelela GOwest! Skutečně jsme se dnes ulyžovali k unaveným nohám:-)
      Po parádní lyžovačce zatoužil Mates po Oravicích, čehož se mu o pár chvil později dostalo a tak jediné, co jsme mu již nehodlali splnit, byl výlet na Teslu. Po vysvětlení pochopil a přestal smutnit.
      Jak už jsme si zvykli, po večeři se všechno láme a stejně jako každý večer jsme zasedli pod černohorskou pípu. Někdy kolem deváté Milota prohlásila, že další sud již nenačne a začalo velmi reálně hrozit, že narozenin se tentokrát nedočkám. Avšak příslib, že malý sud pro nás nečiní vůbec žádný problém, pak jediným zdržováním v jeho konzumaci byla sama Milota:-) Půlnoc tak přišla cobydup, soberáno jsem raději letos neobjednával a tak jsme v klidu dopili sud s tím, že se poté (konečně!) vydáme na pařeništní chatku. Kdyby chudák Bobo věděl...:-)
      Jenže stalo se něco divného. Lockay zalehl a Mates, který tvrdil, že jej jde pouze vzbudit, nenápadně přilehl také, což jsme dole zaregistrovali až o pár chvil později, kdy už bylo zcela pozdě. Jdeme tedy spát.

VI. až příliš rychlý konec a bonus k tomu

      Konec lyžovačky se přiblížil až nečekaně brzy. Již od rána se nad Spálenou válely husté mraky a netrvalo dlouho, aby z nich začalo místy dost nepříjemně pršet. Karamba! Nicméně s přibližujícím se polednem kapky nahradil Kryštalex a sníh byl sice pomalý, nicméně stále dobře lyžovatelný. Načež jsme se dohodli, že se s brzy odjíždějícími Laštovkami půjdeme rozloučit na parkoviště, dáme něco k snědku a pojedeme znovu lyžovat. S tímto plánem se ani člověk pořádně za sebe nepodívá, nezastaví se na padáku a naposledy nostalgicky nerozhlédne kolem a jede jednoduše dál. Kór, když je na padáku celkem volno a už si troufá i vyššou strednou rýchlosťou.
      A pak to přišlo. Mates se dává do řeči s jednou zvědavou paní a o chvíli později už nabízí všechny tři zbylé permice na prodej. Chvíli licitujeme, chvíli uvažuje a nakonec mamon drsně vítězí nad sportem. "Tak ahoj!!!" - koukáme za sebe a nějak divně se s lyžovačkou loučíme.
      Stejně jako Laštovky sedáme do auta. Zatímco oni jedou rovnou balit, my se ve třech zastavujeme na Kolibě u skanzenu na rychlé papu a pak taky: balit! Naštěstí pro mne dovolená v zásadě ještě nekončí. Matesova nabídka (a už poněkud fousatý dluh) mne jednoznačně posílají do Trenčianské Teplé. Proč? Inu, Matesovci!
      Cesta z Roháčů byla kochací. V Žilině bylo spousta nehod a nahoře na Oravě to klouzalo také slušně. Do Teplé přijíždíme už za tmy, takže modrou barvu matesova stavení mohu ocenit až druhý den ráno. I tak máme o čem mluvit a směr našemu hovoru hodila také Ficova tiskovka v devět večer na všech kanálech: "Gaza nět, ale my vám ty medajle stejně přivezeme! U horského soberána tak sedíme do dvou?
      Zpáteční cestu (i lockayův komentář k ní) jsem popsal už na začátku. Co říci závěrem? Bylo opět fájně a mimořádně sněhově! Díky všem!
Indurajn:-)

Roháčská galérka