čtvrtek 16. až neděle 19. července

      Jak napsal můj předřečník REjže v pozvánce, Sedm statečných Klenbařů a Klenbařek (Simča, Věrek, Maro, Polda, Npor, Batin a Pražák) vyrazilo ve čtvrtek za urputného vedra vstříct zážitkům k nejzazším jesenickým krajům. Dál už nic. Vlastně jenom Polsko (a to zná pro změnu zase můj předřečník:-). Kraj neznámý a zapomenutý nejen pro mnoho našich obyvatel, ale také podnikavých a šikovných lidí zde poskrovnu. Byť sousedí s Polskem, i tam to mají místní příliš daleko. Sedm statečných však neváhalo a vydalo se popsat bílá klenbaři nepoznamenaná místa. Zdalipak tam skutečně žijí lvi? Nebo i milí a příjemní lidé? Doufejme, že aspoň jeden statečný vezme do své ruky brk, namočí jej v kalamáři a načrtne obrázek jedné z mnoha povedených Klenbařských túr? Jedna statečná se skutečně našla. Poté, co zaslouženě vyhrála malou anketu poctivě dodala i obsáhlý zápis z akce. Konečně se můžete začíst i do jiných slov než našich - redakčních. Indurajn:-)

      Ve čtvrtek v 8 hodin jsme se sešli v plném počtu Maro, Simča, Batin, Fliny, Polda a Věrka. Po dofoukání dámských kol jsme byli připraveni na cestu. Jelo se nám pohodově, počasí nám přálo. I přes Opavu se nám podařilo přejet centrem bez bloudění a zhruba po 50 km byla první (pro někoho už hodně vymodlená) zastávka v motorestu za Opavou. Posilnění pivkem bylo velmi důležité (hlavně pro Poldu). Krnovská zastávka na oběd se nám trochu prodloužila, stále jsme nemohli najít to správné pohostinství, kde bychom pojedli venku na zahrádce. Nakonec se nám to podařilo a v místní hospůdce Barbaře jsme se kvalitně najedli. V Albrechticích jsme se úspěšně potkali s Nadporučíkem, který do Krnova přijel po práci vlakem. A tak už nás bylo 7.
      Další cesta byla dost zajímavá, podle mapy to měla být normální silnice, jen v zimě neudržovaná, po předešlém nočním dešti se však proměnila ve vodní cestu plnou větších či menších kaluží. Bylo to asi 15 km a již nebylo cesty zpět. Rozdělili jsme se, rychlík Batin (vždy vpřed) jel jako první, hodně spěchal do kempu zaplavat si do bazénu a tak jel co nejrychleji, bláta a kaluží si ani nevšímal. Za ním Maro, chtěl nás čekat v Bohušově, ale bál se místních domorodců tmavší barvy pleti, kteří se hojně koupali v kalužích kolem cesty. Poldu jsme potkali, jak jede proti nám zpátky. Jen tak tak, že jsme se neminuli. Poté, co někam odbočil, se octnul v Polsku, chtěl se zeptat na cestu, ale nikdo mu nerozuměl, tak se chtěl vrátit. Nakonec jsme se dopravili všichni do kempu do Osoblahy, špinaví, unavení a s bolestmi nohou jsme se uvelebili u místního bufetu a tam strávili krásný večer plný bramboráků, langošů, piveček, vína (Fliny) a samozřejmě půleček.
      Někteří zapíjeli úspěšně ujetých 108 km tak důkladně, že se potom nemohli ani vejít do branky. K obrovskému pobavení přihlížející místní omladiny a samozřejmě i našeho si Nadporučík o kliku roztrhal kraťasy. On vůbec tento večer náležel Lukášovi. Svůj výkon ještě korunoval v noci, kdy se náhle posadil na vrchním lůžku poschoďovky a jeho nos se setkal s trámem. Když k přeraženému nosu a roztrhaným kraťasům přidáme ještě krvavý opar, který získal při nedávném koncertě, když bloudil nočním městem, vypadal ráno jako po pořádné rvačce.
      Ráno bylo krásné, sluníčko svítilo a tak Maro s Batinem hned skočili do bazénu. U ranního pivka v místním bufíku jsme změnili plán trasy. K nevelké radosti Věrky, Flinyho a Nadpor. pojedeme na Praděd místo na Rejvíz. Pravda bylo to o pár km dále a taky trochu více do kopce, ale podle slov Batina a Mary: "Když už jsme v Jeseníkách, musíme na Praděd," jsme tam prostě museli. A tak bolesti Věrčiných kolenou a Flinyho achilovky šly stranou.
      Po snídani před místním obchodem a také návštěvou židovského hřbitova (nejsme přece žádní kulturní barbaři) jsme pokračovali v cestě. Po nádherné asi 10 km cestě v zemi nikoho, kde nepotkáš chaloupku, natož někoho živého, jsme v Petrovicích náhle začali stoupat. Již před tím nás na to upozornil náš mapolog Nadpor. Bylo to ale horší než jsme čekali. Kopec byl dlouhý asi 6 km, místy dost prudký a slunko bylo neúprosné. Kopec jsme pokořili a v klasickém pořadí Maro, Batin, Polda a pak ten zbytek jsme dorazili do Vrbna pod Pradědem. Tam v hospůdce u Jiřího při dobrém jídle, pivečku a kofolkách se nálada zvedla. Flinymu a Věrce též dopomohl Flinym zakoupený Fastumgel. Jen Nadporučík tam přišel k újmě. Odvážel si "vryp na srdci," který mu zanechala tamní servírka, s kterou tam Lukáš celou dobu (jakož i s jinými servírkami a v jiných hospůdkách) flirtoval.
      Od Jiřího jsme odjížděli individuálně a tak jsme i přijížděli na Barborku pod Pradědem. První - jak jinak - Maro a Batin, za nimi Simča s Poldou v patách. Poté dorazila pěší skupinka Fliny, Věrka a nakonec i zamilovaný Nadpor. Bylo to náročné, nohy nás po asi 60 km hodně bolely a taky odporné mouchy, které nás v houfech doprovázely a vlítávaly úplně všude, nám moc pohody nepřinesly. Však taky Věrka poté, co dorazila a Nadpor. Nikde, říkala: "Musela jsem jít rychle, chtěla jsem se zastavit a napít kofoly, ale mouchy mi vlítávaly do huby. Musela jsem rychle jít a hlasitě klít. Lukáš zůstal daleko za mnou." Večer byl klidný a tak číšník, který nás ve 23 hod. vyhodil, nám vlastně pomohl se pořádně vyspat.
      Třetí den nás čekal výstup na Praděd, kde jsme vystoupali hned z rána v nezměněném pořadí. Největší souboj svedli o páté místo Simča s Flinym, ze kterého nakonec vyšel přece jen vítězně Fliny, který vyhrál jen těsně o prsa(viz.foto). Poslední dotlačila kolo do cíle Věrka, kterou ještě ve finiši předstihla neznámá postarší paní provozující nordic walking. Po nezbytné společné fotografii pak Polda přikázal, že se jde do restaurace na vrcholové pivo, které jsme zazdili štamprlí Praděda. Takto posilněni jsme se vydali na krásný sjezd do Budišova nad Budišovkou, asi 63 km. Cesta byla pohodová, hodně z kopce, počasí tak akorát. Měli jsme spoustu času.
      Poslední zastávku jsme si dopřáli ve Dvorcích trochu se posilnit a pak už jen dojet posledních 11 km. Tam nás zastihla obrovská bouřka. Zahnala nás ze zahrádky dovnitř hospůdky, kde k naší velké radosti byly alespoň šipky. Dali jsme dvě hry vyřazováka. Obě vyhrál Maro, k velké nespokojenosti zbytku osádky. Hlavně poté, co první hru skoro celou vedla Věrka a Batin jí posledním hodem smazal. Také se mu odvděčila parádní herdou do zad. "Nejpozději pojedeme v 18 hod" říkali jsme si. A tak když jsme v šest vyjeli, stále silně pršelo. Promáčení na kost jsme v klasickém pořadí sjížděli lesní cestu. Jen chudák Batin doplatil na Poldova troufalá slova, která jen tak mimochodem utrousil v hospůdce: "Ještě nikdo nepíchnul," a tak si Batin pod smrčkem zopakoval výměnu a lepení duše.
      V osm hodin jsme už všichni voňavoučtí a suší večeřeli v místním pohostinství, večer jsme strávili hrou v kostky. Hlavně Maro byl "spokojený," když ho Věrka drtila a házela samé šestky. Ve 23 hod. nás servírka opět vyhodila. Ale my poučení z předchozích nezdarů z Barborky, kde jsme nestihli zakoupit lahvinku na pokoj a pan Jan bloudil po chatě a loudil, jsme zakoupili půllitřík zeleninky a Fliny si dopřál další lahvinku vínka. Spokojeně jsme popíjeli na chatce a Polda nám k tomu zpíval Goťáka. Prostě krásný večer.
      Ráno bylo studené a stále poprchávalo. To jsme si ještě mysleli, že pršet přestane. Omyl. Pršelo až do Březové (asi 20 km). Tam byla první otevřená putyka. Tam jsme vyčkali do 12 hod (to už zavírali) a jeli dál přes Požahu, kde bylo ještě zavřeno do Bílovce do Údolí Mladých. Tam jsme přečkali další průtrže mračen, k nelibosti Batina si nezahráli fotbal v dešti a písku a nenajedli se (měli tam nějakou oslavu). Pak jsem pomalu a již za sluníčka dojeli do Klimkovic, do Peršana. Myslím si, že se výlet moc vyvedl a že i Fliny, kterému už asi kolo visí na hřebíku ho zase za rok s radostí sundá. Simča

Stručné shrnutí:

Den čtvrtý: neděle 19. července: BUDIŠOV NAD BUDIŠOVKOU - Svatoňovice - Čermná - Vítkov - Jelenice - Lesní Albrechtice - Březová - Leskovec - zavřená Požaha - Bravinné - Stará Veš - Bílovec - Údolí mladých - Lubojaty - Lhotka - Olbramice a KÖENIGSBERG, 62km

Zájezdová NEJ

Npor: "Napiš tam NEJschopnější vůdce, to jsem byl já, protože se mně pořád ptali, kam dál.