ze středy 5. na čtvrtek 6. července
Akce Kotař
Jednoho krásného červencového dne - konkrétně pátého - potkal Indurajn při cestě na Žermanice kousek za Dobrou skupinku cyklistů, jenž mu až příliš nápadně připomínala pravidelné hosty pivnice Klenba v Klimkovicích. Náhoda tomu chtěla, že na další cestu se dali všichni společně a ještě téhož večera za drsných nadávek jinak sympatické Věrky (;-))) dobyli vrchol Kotaře a chatu na něm stojící. Výlet to byl více než povedený a tak na zpáteční cestě navštívili Prašivou a zahráli vodní fotbálek opět (kde jinde) na Žermánkách. Z toho všeho vzniklo spousta zážitků a fotek, které právě tady vidíte...;-)
Klimkovice - Polanka - Stará Bělá - Nová Bělá - Mitrovice - Paskov - Řepiště - Sedliště - Bruzovice - Žermanice - Lučina - Pazderná - Lučina - Domaslavice - Dobratice - Komorní Lhotka - Kotař
S Klenbařema jsem nevyjel přímo od "zdroje," protože jsem tou dobou užíval začátek prázdnin, tepla a prodlouženého volna na zahradě svých rodičů, kteří tam zcela vyjímečně nebyli. K setkání došlo trošku předstíranou shodou okolností a telefonem s Nadporučíkem, který mi celý ten Klenbovní výlet práskl. Vydal jsem se tedy z Janovic přes Skalici v odpoledni, kdy už Klenbaři měli pobývat na Lučině u Žermanic. Shoda mnoha talentů jsem jimm vlastně nakonec kus zbytečné cesty zachránil, to když skupinku udatných cyklistů zcela neomylně směrem na Dobrou vedla Věrka. Už tehdy ji kolo šlapalo nadmíru spolehlivě, leč zcela špatným směrem:-)
Jestli si pamatuji dobře, již tehdy se našla skupinka "urpuťáků," jež si razila svou vlastní cestu směrem ke Komorní Lhotce, čímž by však zcela minuli Vojkovice a vytoužený minipivovar ve Vojkovicích. Vrátili jsme se tedy na Lučinu a již správným směrem proti umělému napouštěcímu kanálu šlapali dále a dále do kopce.
Z totálně obsazeného Vojkovického Koníčka nakonec sice stejně sešlo, ale vedro se žížou si už jasně říkali o ukojení, takže Dobratice pod Prašivou už musely nutně dát spočinout našim údům v jedné z místních náleven. Život je hořký, budík!
Do vedra se nám už mnoho nechtělo, nicméně do Komorní Lhotky bylo stejně nutné se přes decentní (jak pro koho:-) kopec překulit. Je jasné, že ani slušně zastromená obec nám nedala ubránit se opět napojení v jedné z místních, což jsme někteří spojili s nutným obědem či večeří. Záhy se samozřejmě ukázalo, že nápad nacpt se před koncovým finišem nebyl ani zdaleka dobrý!
Bloudění tak nějak patřilo k celému dni a proto ani nyní nám nečinilo sebemenší problém minout o pár kilometrů žádanou odbočku. Kdo byl v čele pelotonu? Samozřejmě dámy. Zkuste jim pak nějak šetrně sdělit, že musí o pár kilometrů dolů z kopce zpátky. K nadávkám není daleko a já snad poprvé v životě slyšel Věrku hovořil tak vulgárně...
Kotař. Chata na hřebenu mezi Slavíčem a Prašivou. Nemnoho od hranice magické tisícovky. Údolní kvalitní asfaltka byla až velmi záhy vystřídána drsným makadamem a ze závěrečného výšlapu se stal pro mnohé šílený očistec. Někteří zoufalci vzali kopec stečí raději kratší, zato pěší variantou, zato Věrka si věřila a nebyl pro ni kopec žádnou velkou výzvou. Nebo že by snad totální únava stála za jejím naprostým zklidněním? Kdepak! Cílové cogárko si zapálila během pár okamžiků po odhození svého cyklistického stroje...
Těžká rána jsou opilcova. Tady na Kotaři by vám mohl Nadporučík vyprávět, jak drahnou dobu mu trvalo než se posbíral a uvedl do provozuschopného stavu. Odpolední i večerní pařba byla náročná a odpovídala předchozímu výkonu. Navíc byla chata celá jenom pro nás a je tedy logické, že večerka se posunula k hodinám, o kterých tady raději pomlčme...
Kotař - Prašivá - Vyšní Lhoty - Nošovice - Dobrá - Pazderná - Lučina - Žermanice - Bruzovice - Sedliště - Řepiště - Paskov - Mitrovice - Nová Bělá - Stará Bělá - Polanka - Verdun - Klimkovice
Slibné počasí s příjemným chladnějším ránem nás čekalo druhého dne. Když už se tedy konečně Nadporučík posbíral, vyrazili jsme na další cestu k Prašivé. Najiva by byl ten, který by se domníval, že na Prašivou se pouze klesá. Chyba lávky! Před finišem jsme dokonce posledních pár set metrů museli stoupat. Ovšem minout Prašivou by byl jistě velký hřích. Navíc, když od chaty nás čekalo slastných téměř pět kilometrů padáku až k hlavní cestě ve Vyšních Lhotách.
Vida, ani Radegast nás nepřivítal a my vlastně zastavili znovu až na Lučině. Co tam? V kempu byl objednán už od včerejška vodní fotbal. Kdo vyhrál dnes už vůbec netuším a je to vlastně jedno. Hlína v malém množství klouzavé vody rozhodně byla stejně jako patřičné nasazení (včetně Věrky v bráně). Příjemné samozřejmě bylo i místní občerstvení a vlastně by ani nebylo kam spěchat.
Další pokračování cesty se počalo poněkud ztrácet v alkoholovém oparu a teplotám, jež jasně signalizovaly nastupující demoverzi krematoria. Nedivu, že vytoužená zahrádka Tosca ve Staré Bělá byla toužebně očekávanou oázou na naší cestě asfaltovou pouští. A tady vlastně končí i mé povídání, protože odsud se má cesta jasně otočila směrem na sever přes Bělský les k domovu.
Mimochodem, právě tato akce dala podnět k založení nových Klenbovních stránek, jejichž provoz se střídavými úspěchy a s patřičným úsilím běží dodnes...
Nebo že by snad ne? Až s odstupem mnoha let jsem si vybavil drobný prazážitek, že celá cesta měla vlastně skončit v Klenbě. Snad vinou blbouna nejapného či jiného zvyřátka se koncovou stanicí stal Verdun. Po pár Otravarech a tvarůžkách jsem na večer směr svého kola otočil zpátky k horám a ještě téhož dne dojel zpátky až na zahradu rodičů. Jak jsem tady napsal: Život je hořký, budík!
Nadporučíkovy fotky
Márovy fotky
Medvědovy fotky
-md- 06.07.06 a 26.08.06