--- Náš diář ---
Je to už přes deset let. Na dobu, kdy republika žila olympijským vítězstvím hokejistů vzpomíná asi každý. V Klenbě jsme vyhlásili dlouhodobou soutěž o to, aby se každý pokusil najít historické snímky z Klenby. I já tam tenkrát v čase euforie byl a na fotky se jako první chytil (a tím šel ostatním příkladem) Rejže. Text jsem psal již tenkrát a přikládám jej. Třeba si na dobu, kdy lidé byli k sobě vzácně ohleduplní, vzpomenete při fotkách také...
Finále
Ráno kvapně odjíždím z domu brzy. I když je neděle a na první pohled se nic neděje, přece jen je cosi divného ve vzduchu. Ano, takhle dlouho většina hospod přes noc nefunguje a jsou plné! Jenomže dnes neplatí "ještě plné", nýbrž "už plné!" Naprosto všechny hospody neotálely a otevřely pro štamgasty takhle po ránu. Mé kroky i přesto míří někam jinam: jedu na kole do práce. Nemusím, ale je to jediné místo, kde se mohu dívat na televizi. Aspoň si to teď myslím. I na pumpě, na které jsem jen přibrzdil pro pečivo, mají dnes na pultě zázračnou skříňku a obsluha jen nerada vykazuje jakoukoli jinou činnost.
Jsem na místě a zapínám bednu. Nervy drásají, minuta za minutou běží neskutečně pomalu. Hra je nádherná. V desáté minutě třetí třetiny dáváme góla a nervy lehce polevují. Rozhodčí nás evidentně nemá rád. Copak proti-fanoušci? Mají stejné pocity? Začíná rachot: Siréna dnes naposledy zahouká - JSME ZLATÍ!!! Samaranch i ostatní potentátové mají pěkně kožené xichty. Vychutnávám ještě chvíli opojnou atmosféru a po chvíli vyrážím na cestu domů.
Schválně jsem to na kole vzal kolem Ostravy. I já jsem nesmírně šťastný a jsem zvědav na lidi kolem. V Proskovicích u hospody mne zastavují bajaří fanoušci a ani mne nemusí dlouho ukecávat, abych si s nima připil. Všude vládne báječná atmosféra, kterou se nechávám strhnout. Po návratu domů volám Kufberkovi a domlouváme se na odpoledne do hospody U tří králů.
To je pohled! Lidi jezdí v autech, ze kterých vlají vlajky, klaksony troubí, lidi jsou šťastní. Takhle si oslavu Vítězného února takřka na den přesně po padesáti letech lidé u nás určitě nepředstavovali! Že by konečně skončilo odporné období završené "Blbou náladou"? Určitě!
U Tří králů dáváme jen pár piv. Spíš jen koukáme oknem ven, jak po náměstí Republiky korzují šťastní lidé. I policie je dnes benevolentní. Po chvíli jdeme vyzkoušet ještě více nasát atmosféru do centra města. Jenže, ouha, tady je mrtvo. Dlouho se nerozhodujeme, sedáme na nezvykle přeplněnou tramvaj a míříme, kam jinam, do Klenby. Naše oblíbená hospůdka vykazuje zvláštní pohodu: Kolem nás je spousta špuntů od sektu a nám začíná být moc líto, že jsme na finále nepřišli rovnou tady. Podle několika štamgastů tady v Klenbě bylo velmi veselo. Sledujeme v televizi neustále opakovaný zlatý gól a následně znovu a znovu připíjíme na naše hokejisty. Kolem půlnoci běží poslední zpravodajství a my notně unavení odcházíme domů. Hokejisté mají zítra večer být na Staroměstském náměstí. Je rozhodnuto: Zítra jedeme do Prahy!!!
Cesta do města
Přátelé, kdo by do mne řekl, že budu mít až takový zájem o sport! Už po cestě na nádraží, stejně jako na nádraží samotném, hladově sháním čerstvý výtisk MF Dnes. Poslední zapadlý stánek na opavském nástupišti naštěstí nějaké noviny má. Setkáváme se s Kufberkem, sedáme do IC Praha. Koukám, že Kufberek včerejší den neustál a tak se aspoň nehádáme o noviny, ve kterých tentokrát pročítám CELOU sportovní přílohu. Během cesty domlouvám setkání s dvěma bývalými spolužáky - Póťou a Tábynem, se kterými se později setkáváme v hospodě u Opletalových kolejí. Sedíme zase u rozsvícené televize, hltáme zprávy o letu hokejistů a jejich plánovanému příjezdu do centra. Mezitím vykládáme své dojmy ze včerejšího dne.
Podle televizního zpravodajství davy po celé Praze a hlavně v centru města šílí. Má být na náměstí a v jeho okolí kolem 140 tisíc lidí. Na počtu nezáleží. I tak je náměstí narvané k prasknutí. Takové srocení lidí pamatuju snad jen před otevřením nedělní burzy na Černé louce. To byly časy. Fuj. Po příletu speciálu na staré ruzyňské letiště se zvedá nálada i v hospodě. Hokejisté mají před sebou ještě cestu k prezidentovi, ale i tak autobus v ulicích zdraví tisíce lidí. Opět začínáme mít ten fantastický pocit jako včera po zápase. Zpívá se hymna, připíjíme si s ostatními hosty lokálu. Je nám skvěle!
Na náměstí vycházíme až poté, kdy končí přímý televizní přenos. Nějakým zázrakem se dostáváme kousek vedle tribuny. Davy nás vcucnou a lidé mají stejně fantastickou náladu, jako tenkrát při přelomových událostech v listopadu 1989. Jen toho Michala Davida se Salavou nemohu skousnout. Obludné staré struktury vytahují svoje šoubyznysové růžky.
Konečně! Zlatí hoši přicházejí na tribunu. Mají toho evidentně za sebou dnes hodně. (Kdo taky nemá, že?) Atmosféra graduje. Snad nám jen připadá až moc krátká. Musíme to jít ještě někam zapít. Pivrncova hospoda je hned za rohem. Jen se k ní nějak dostat. Nevíme ani kolik je hodin, když se davy z náměstí pomalu rozcházejí...
Cesta z města
Už do Pivrnce jsme přišli rozkouskováni a z něj už odcházíme v podstatě každý svou cestou. S Póťou stíháme poslední panťák do Poříčan, ve kterých se ještě snažíme zajít někam na jedno pivo. Jenže po neustálém dvoudenním maratonu mají i hostinští nárok na odpočinek. Nějakou dobu se ještě bavíme u Póti doma u skvělé zeleninové polévky do brzkého rána, kdy odpadáme únavou. Někdy kolem desáté vstávám a hned se balím na cestu zpět. Kufberek prý stihnul půlnoční rychlík, který byl pochopitelně narván až po půdu. (Tedy kdyby nějakou měl.) Byly to fantastické dny, na které asi jen tak brzo nezapomeneme!
P.S.:
Tedy né, že bychom na ně úplně zapomněli. To, ne. Ale je fakt, že dnes (6. prosince 2001) při přepisování mých zápisů, jsem si ledacos musel vyškrábnout ze zapomnění. I tak mi několikrát ve vzpomínkách projelo příjemné šimrání tělem. Byly to skvělé dny...